Oceňovaný román katalánské autorky Irene Solà Zpívám já a hora tančí, který nedávno vyšel v češtině, se odehrává v Pyrenejích nedaleko francouzských hranic. Promlouvají v něm nejen lidé, ale i zvířata, oblaka a houby. Málokdo čeká na odpověď toho druhého, proud řeči je ale jen jeden.
Na obálce katalánského vydání románu Irene Solà Zpívám já a hora tančí (Canto jo i la muntanya balla, 2019) je vidět pravěká krajina. Mezi jehličnany se prohánějí pratuři, šavlozubá zvířata a zakrslí koně. Zleva do obrázku trčí mamutí chobot. Za tím vším se jako zadní prospekt na divadle pne úbočí hor a celé to působí trochu jako obrázek na zdi školní třídy, kde se kvůli názornosti tísní spousta věcí, které by jinak udržovaly vzájemnou distanci. Zvířata, rostliny, kamení. Obálka českého překladu zůstala bez obrázku, dojem ale vyvolává podobný díky různým řezům písma. Konfrontujeme se tu s nějakou mnohostí, asi dost hlasitou.
Ve shodě s obálkami je polyfonie dominantou knihy. Slova se tu chápou lidé a houby, srnci a mraky. Hory. Není to přitom „bachtinovské románové vícehlasí“. Jednotlivé promluvy spolu příliš nesoupeří, spíše si dávají za pravdu, plynou týmž směrem a v zásadě i stejně rychle, jen z různých stran obeplouvají kamínky v proudu.
Voda z hor
Z …
