Ve stínu taroutu
Druhé město 2023, 136 s.
Novou knihu Štěpána Kučery tvoří texty, které pořídil na spisovatelské rezidenci v Alžíru, kam odjel prezentovat svůj román Největší lekce dona Quijota. Jedná se o cestopisnou drobnost plnou literárních aluzí. Svou formou připomíná autorovu předchozí knihu Gablonz / Jablonec, což je textová mozaika, v níž se z heterogenních fragmentů skládá portrét titulního města. Z krátkých kapitol se dozvídáme mnohé o historii mnohonárodnostní africké země, charakteru krajiny i jejích obyvatel, politice, dědictví kolonialismu i kultuře rozkročené mezi Afrikou a Evropou, islámem a původními náboženstvími. Dozvíme se o pavoučích snech, uctívání zvířat, mluvení ptačí řečí i taroutech z názvu knihy. Tak se nazývají saharské cypřiše, které pamatují pravěké lesy z dob před vznikem pouště; stejně se ale jmenuje starobylé horské etnikum, ustrnuvší ve fázi lovců a sběračů. Účastníme se literárních besed i rozhovorů s cizinci či místními intelektuály, probírá se zde Alžířan Jacques Derrida, Camusův Cizinec i jeho parafráze Mersault, přešetření od Kámela Daúda. Podobně jako v Kučerových nejlepších dílech Projekt Gilgameš a Největší lekce dona Quijota je zde hodně prostoru věnováno vyprávění, v tomto případě hlavně orální tradici, která vychází ze starobylých kořenů a proti níž je psaná literatura jen krátkou (a možná dočasnou) vývojovou epizodou. V reakci na zpochybnění smyslu literatury, která není schopna nic podstatného změnit, autor přemítá: „Je z pohledu evoluce velký rozdíl mezi literaturou a přerostlými ocasy pávů?“