Sousloví „občanská společnost“ bylo jedním ze zaklínadel devadesátých let. Tento ideál měl být „obnoven“, nepanovala ale shoda na tom, jak by taková společnost vlastně měla vypadat. Evropská unie do těchto debat vstoupila s mocnými argumenty: penězi a vlivem. Výsledek však vyvolává rozpaky.
Ilustrace Martin Kubát
Otázka „občanské společnosti“ byla v devadesátých letech předmětem jednoho z nejlítějších sporů mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem. Dávalo to smysl. Klaus vyhrál volby a postavil svou vizi demokracie na představě, že vítěz bere vše: má „mandát“ k vládnutí a k tvarování společnosti, jak se mu zlíbí. Havel se oproti tomu zabýval tématem legitimity a zdroje moci, ale také jejího omezení systémem „brzd a protiváh“. V čerstvé paměti byly obrazy plných náměstí a demokratické revoluce, která svrhla diktaturu. Jak se někdejší solidarita a patos mohly rozplynout v pouhém soupeření politických stran o moc?
Havel viděl v občanské společnosti především alternativu k bezohledné centralizaci moci, prostor, v němž lidé vstupují do politiky motivovaní především svými ctnostmi. Zatímco centralizovaná moc bude mít vždycky jen několik barev, občanská společnost představuje pestré předivo obsahující všemožné odstíny. V Havlově pojetí ji reprezentovali výrazné kulturní a duchovní autority, ale také ekologové, církve či odpůrci rasismu. Už mnohem méně ale odbory, viděné jako relikt komunismu. Obraz občanské společnosti se spojil s jinou představou, populární zejména v debatách osmdesátých let: s vizí „ostrůvků pozitivní deviace“. Demokracie prodchnutá občanskou společností neměla být diktaturou jednobarevné většiny, ale prostorem pro skládání a přeskládávání většiny z různých menšin.
Na konci devadesátých let se ke slovu hlásila právě takto pojatá občanská společnost: iniciativy jako Impulz 99, Děkujeme, odejděte! nebo posléze Česká televize – věc veřejná. Některé z nich znovu naplnily náměstí, vyvolalo to ale i rozpaky: proč by měli právě tito občané představovat občanskou společnost? Klaus odpověděl Havlovým věrným, kteří jej vyzvali k odstoupení, ať vyhrají volby, a později, v dobách své prezidentské a postprezidentské radikalizace, dokonce nechal svého mluvčího Petra Hájka vykládat, že občanská společnost je ve skutečnosti převlečený fašistický korporativismus. Jiní autoři si zase kladli otázku, jak vlastně odlišit občanskou společnost demokratů a humanistů od rasistických shromáždění či lynčujících davů: v obou případech lze vysledovat solidaritu, patos a sebeorganizaci, byť se zjevně odlišnými intencemi. Autoři jako Petr Kopecký či Cas Mudde mluvili o „neobčanské společnosti“, která se vyznačuje netolerancí a násilím, i oni si ale byli vědomi paradoxu, že jedna část občanů dává dohromady společnost „občanskou“, zatímco druhá „neobčanskou“.
Mizení společnosti
Ve stínu velkých debat se zatím odehrávaly procesy méně viditelné, ale důležitější pro budoucnost. Finanční podporou občanské společnosti od různých transformačních fondů, například Phare, Evropská unie výrazně ovlivňovala Česko už před jeho vstupem. Byla to reakce na následující problém: ideál občanské společnosti počítal s aktivitou lidí zakořeněných ve společnosti a ve volném čase realizujících své občanské ctnosti. Taková představa ale mohla odpovídat realitě v okamžicích občanského nadšení, nehodila se však k dlouhodobým aktivitám a všednímu dni. Občanská hnutí se tak změnila v nevládní organizace a – jak to už v devadesátých letech komentoval anarchista Jakub Polák – projevil se u nich „syndrom získané grantové závislosti“.
Sociologové Adam Fagan a Arnošt Novák ukázali na příkladu českého environmentálního hnutí, jak jeho proměna v nevládní organizace utlumila jeho horizontalitu, spontánnost a radikalitu – tedy v podstatě to, co dělá hnutí hnutím. I oni ale zčásti přitakávají tomu, že závislost na grantech patrně neměla dlouhodobě udržitelnou alternativu. Tsveta Petrova a Sidney Tarrow pojmenovali situaci jako posun od „participačního“ k „transakčnímu“ aktivismu – nevládní organizace na rozdíl od sociálních hnutí nedosahovaly svých cílů masovými demonstracemi, ale spíš spoluprací, dialogem s mocí a lobbingem. Sociolog Ondřej Císař zdůraznil, že v řadě případů bylo financování z Evropské unie výhodou: umožňovalo uniknout místním předsudkům a zachovat si relativně radikální agendu. Zatímco v devadesátých letech bylo feministické hnutí ostrakizováno, v nultých letech mu financování a záštita Evropské unie vnesly vítr do plachet. Podobně se postupně profesionalizovaná občanská společnost nemusela ohlížet na rasistické předsudky vůči Romům a probojovala inkluzi ve školách. Jenže pochybnosti zůstaly.
Nejen že se špatně rýmoval étos občanské sebeorganizace a vygrantovaná profesionalizace. V momentě, kdy se „občanská společnost“ změnila v „občanský sektor“ závislý na EU a dárcovství, často navíc zahraničním, jsme si mohli klást otázku, v čem je vlastně „občanská“ a zda plní jednu ze svých klíčových rolí: signalizovat akutně zakoušené problémy, být nástrojem k získání pozornosti pro jejich řešení a umožňovat společenskou sebeorganizaci. V reakci na tvrzení, že transakční aktivismus dokáže plnit funkci aktivismu participačního, se můžeme ptát, zda protéza dokáže zcela plnit funkci ruky. Jistě, dokáže uchopit předměty, ale nemůže být součástí krevního oběhu. Podobně se i profesionalizace občanství spojená s nevládními organizacemi stala součástí procesu, který Boris Buden a jiní popsali jako mizení společnosti.
Návrat „neobčanské společnosti“?
A byl tu ještě jeden problém. Aktivismus placený „z Bruselu“, profesionalizovaný a spojený s nátlakem či lobbingem, vyvolával resentiment, kterého dokázala využít různá populistická hnutí, jejichž ideálním terčem se staly genderová expertíza, antirasismus nebo ekologický aktivismus. Na přelomu nultých a desátých let jsme byli svědky i jiné podoby občanské společnosti: protestních hnutí Ne základnám a posléze protestů proti Nečasově vládě a škrtům, tedy protestů nesených levicovou verzí občanské společnosti včetně odborů. Politicky ale situace využili především umírnění populisté v podání Babišova ANO a krajně pravicoví populisté Tomia Okamury.
Na přelomu nultých a desátých let se jako předznamenání věcí budoucích objevily násilné, nenávistné a rasistické demonstrace proti Romům, na nichž se setkávali místní obyvatelé frustrovaní problematickým soužitím s militantní krajní pravicí. „Nejsou nakonec oni onou autentickou občanskou společností spíš než my?“ řekl tehdy na uzavřeném setkání odpůrců rasismu představitel jedné olbřímí nevládní organizace. V následujících letech jsem si na jeho slova často vzpomněl – v době uprchlické krize, kdy šel Prahou průvod se šibenicemi pro „vítače“ uprchlíků, v době různých útoků na feministky, v době covidu a nejnověji během demonstrací za „Česko na prvním místě“, potažmo za vystoupení ze všech mezinárodních organizací včetně OSN, v reakci na rusko-ukrajinskou válku a zdražení elektrické energie. Jistě, mohl jsem mu tehdy odpovědět, že jde o „neobčanskou společnost“, tu se špatnými hodnotami. Čím ale to, že měla tolik étosu a schopnosti mobilizovat, na niž její odpůrci už často pozapomněli? Mezi vyplňováním grantových žádostí se občanský étos a solidarita rozvíjejí blbě.
Hybridizace
Vnímat poslední dekádu jen jako vítězství „neobčanské společnosti“ by ale bylo zavádějící, a ne jen kvůli spornému vymezení obou pojmů. Náměstí nenaplnili jen rozněcovatelé vášní proti muslimským či ukrajinským uprchlíkům, ale také duch Václava Havla, který se vtělil do iniciativy Milion chvilek pro demokracii. Snaha o obnovu étosu demokratického občanství se nicméně zadrhla na pouhé obraně před politickou mocí populistického oligarchy – a mimoděk se tím prozradila politická omezenost dodnes převládající tradice občanské společnosti v Česku.
K devadesátkovým představám o občanské společnosti není proč se vracet. Nemá smysl oživovat ani ducha purismu přítomného mezi tehdejšími radikály, stavějícími sociální hnutí proti nevládním organizacím živým z grantů. Granty fungují podle klišovitého přísloví „dobrý sluha, ale špatný pán“. Pokud dokázaly přeformátovat celá sociální hnutí v neziskové organizace, byl to posun do slepé uličky. Naději představuje hybridizace, kterou vidíme třeba v současném klimatickém hnutí nebo v hnutí nájemníků – propojení nevládních organizací s energií sociálních hnutí. Uvidíme, kam nás tento vývoj přivede.
Autor je politolog a novinář.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.