Ilustrace Heorhii Rublik
Doba je složitá, říká filosofický podcast, který běží na rozhlasové stanici Vltava. Zazněla v něm řada myšlenek, jak by filosof (člověk vycvičený na filosofickém myšlení současnosti i minulých věků, znalec kontextů a perspektiv, systémů i postupů tázání, rozprav a metod) mohl pomoci současné společnosti: v obecné orientaci, při místních sporech v obcích či na univerzitách, v nejistotě existenciální, prostě tam, kde to společnost, stát či vláda budou potřebovat. Nemůžeme sice vyřešit geopolitické problémy světa, co ale udělat můžeme, je drobná práce tam, kde jsme. Můžeme pomoci komunitě, bližním, sobě. Filosof jako pomocník, asistent, mikromanažer, mediátor, solicitér současného světa – jaká to lákavá a vkusná představa! Konečně budou filosofové k něčemu; „zrada filosofů“, kteří obvykle dávají od světa ruce pryč, je zažehnána.
O „zradě filosofů“, kteří se nezapojují do řešení problémů a nechtějí společnostem zmítaným krizemi poradit, psal už před mnoha lety ekonom Tomáš Sedláček. Všichni se snaží pomoci, seč mohou, jen filosof sedí na univerzitě a dumá o smyslu jedné Spinozovy věty. Kdo jiný by měl radit a zachraňovat svět, naznačoval tehdy ekonom-myslitel – jako by filosofie měla pouvoir ke správnému nahlížení univerza, a tudíž i návod na správný život lidí a společnosti, ne-li kultur a civilizací. Filosof sice tradičně spíše neví, a tak hledá a zpochybňuje, ptá se a zase ptá, ale všichni víme, že se jen tak dělá (jako Sokrates), že ve skutečnosti ví víc, než si myslíme. Touha po pozitivním praktickém vědění je dnes tak silná, že dokonce přetváří dějinnou figuru myslitele do podoby mudrce, který předstupuje před veřejnost, aby ji poučoval a vedl.
Když zakladatel fenomenologie Edmund Husserl mluvil o filosofovi, který „se stává funkcionářem lidstva“, myslel tím, že se filosofové musí zasazovat o hledání společné, jedné filosofie, která by byla základem pro dorozumění. To, co se rozpadá, musíme spojit, nakonec možná jen proto, že jsme někde na začátku udělali kardinální chybu. Filosof se pustil do posledního pokusu o záchranu jakési jednoty světa, který se později definitivně rozpadl do fragmentů a různých atomizovaných a individualistických verzí. Jedna filosofie – vedená dokonce metodicky jako přísná věda – nalezena nebyla, navždy se ztratila a musíme se s tím smířit.
Přesto se dnes filosofové opět pasují do funkcionářské role rádců vlád, jedno, zda z upřímného přesvědčení, nebo pro větší pozornost společnosti a odměnu v grantech. Není to pozice revoluční, kterou všichni znají z Marxova bonmotu, že „až doposud filosofové svět pouze vykládali, je načase ho změnit“. Jde naopak o obranu a restaurování civilizace, která se bojí svého rozpadání, nerozumí mu, nedokáže v něm najít inspiraci a chce se mu bránit, aby přežila. Bojíme se vlastního myšlení, a tak totéž myšlení nasazujeme proti subverzivnímu ohrožení filosofie. Upevníme a vyztužíme systém (ostatně nic jiného nemáme, TINA), aby se nám v něm žilo šťastněji…
Filosof se stává nástrojem budování moci nad (moderním) chaosem, který je třeba svázat řádem rozumu. Vládnutí v liberální společnosti už není panování, jak to popisoval Michel Foucault, nýbrž dobrá správa země, good governance. Při snaze o posilování systému či vytváření odolnosti vůči krizím osobním i společenským je filosofie nástrojem, instrumentem moci. Chce si pomoct tím, že pomůže jiným, že konečně bude užitečná, že se vyplatí. Resilientní virus – snaha posílit a zabezpečit, co se dá – se šíří i ve filosofických kruzích, zarývá se do všeho, co děláme, aby jako správný parazit žil z toho, co se zdá být špatné a nejisté. A že toho všude kolem je! Ženeme se s filosofy po boku za bezpečím, kterého nikdy nedosáhneme. Nápadně to připomíná práci Kafkova živočicha v povídce Doupě. Ze zabezpečování se stává neuróza či posedlost, jež ale vede k objevení dalšího nebezpečí, růstu strachu, z něhož se dá zešílet. Filosof jako „asistent lidstva“ nakonec nepomáhá, neuklidňuje, nýbrž svou iluzí vytrénované síly znovu znervózňuje ty, které přišel zachránit.
Je-li filosof zoufalý a nervózní z toho, že není užitečný bezradné společnosti, a dobrovolně se nabízí k politické instrumentalizaci, je to vykročení z filosofického postoje, který se nikdy nezakládá jako vědění, nýbrž jako život. Filosof jako asistent lidstva – to je stejně strašlivé pomyšlení, jako když se Gilles Deleuze divil tomu, že podniky (a snad i kapitál) mají svou Duši. Funkcionář lidstva měl ještě svůj filosofický smysl, jakkoliv to byla dějinná iluze; pomocník humanity již definitivně přechází do oblasti veřejných sociálních služeb. Iluze je to ale podobná.
Autor je publicista.