Kdyby básně jenom sdělovaly, proklamovaly a pojmenovávaly, byla by poezie chudá. Jejím podstatným rysem je ale i angažovanost vůči světu, a to na hlubší úrovni, než jak bývá obvykle chápána. Výběr básní, na nichž se tato schopnost dokládá, najdete na následující dvoustraně.
Čteme-li báseň Andrého Schmitze Utrpení a jásot (v překladu Jany Boxbergerové), ptáme se – jsme-li duchapřítomní –, jak to vlastně autor myslí:
Prohlašuji na svou čest,
že sám se sebou
nemám nic společného.
Nejsem majitelem
těla, v němž žiji.
Ty oči, ve dne v noci upřené
na podivné ptáky
a okouzlené krásou světa,
nejsou okna mého domu.
Tam, kde jsem tím, kým jsem,
není má vlast.
Jsem synem dítěte, které se
ještě nenarodilo,
divošským manželem ženy, kterou procházím,
jež mi však nepatří.
Jakási dívka se kdesi dosud pokouší
stát se mou matkou.
Může se člověk takto rezolutně a s vážnou tváří zřeknout sám sebe? Odmítnout odpovědnost za své tělo, z jehož útrob promlouvá? I kdybychom schizofrenního mluvčího Schmitzovy básně uznali za duševně chorého a připsali jeho výroky postupně na vrub porušené mysli, existenciálního bezdomovectví, odporu …
