poezie. gesto. čin

Výtvarnice Alžběta Skálová a Martina Kupsová a básník Ondřej Buddeus vydali roku 2011 společnou knihu Orangutan v zajetí má sklony k obezitě, která v živé (typo)grafické úpravě kombinuje koláže s krátkými texty a vytváří – slovy anotace – „zvláštní zónu nevyzpytatelné skutečnosti“. Jedna taková skutečnost se přihodila nedlouho po vydání knihy. Ze zbylých archů po tisku vyrobily jmenované autorky připínací placky, načež se jedna z nich řízením nevyzpytatelnosti ocitla na klopě tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který ji beze všeho vynesl do Poslanecké sněmovny. Stálo na ní: „Putine, / ke mně! / Mazej na místo!“ A placka působila. Ministrův kurážný čin se měl udát týden před pražskou návštěvou jeho kolegy Sergeje Lavrova, mimochodem autora několika nevalných vlasteneckých básní. S nehnutou tváří pravého komika, který se směje naposledy, prohlásil Schwarzenberg na svou obranu, že ani pořádně neví, co je na placce napsáno, že chtěl udělat radost dívce, která mu ji věnovala. Tak slova vytištěná na papíře zasáhla do veřejného prostoru, ba co víc, do společenského dění. Politici i novináři bezradně kroužili kolem úžas vzbuzující placky, cítili, že slova na ministrově hrudi mají nenadálou moc. Co by se asi seběhlo, kdyby do Sněmovny nakráčeli české básnířky a básníci se svými verši na plackách? Milan Ohnisko: „Depa tady máte propast?“ Jitka Bret Srbová: „Proč si myslíš, / že musíme umřít?“ Karel Škrabal: „Ať už se to bude vyvíjet jakkoli / musíme si to hlídat“.

Situace s plackou ukázala jen jednu z bezpočtu možností, jimiž se uskutečňuje básnické gesto. V tomto čísle budete nevyhnutelně konfrontováni se spoustou subtilnějších, ba filigránských gest, která možná nedosáhnou do Poslanecké sněmovny, ale o to hlouběji snad zakoření ve vaší mysli. Poezii odnepaměti provází předpoklad, že báseň je výpovědí i specifickým druhem jednání, je nejen shlukem obrazů, ale také ukázáním směru, podnětem k uskutečnění, ba dokonce pobídkou k jinému, lepšímu, plnějšímu životu, a to v tom smyslu, že básník roznícený určitou skutečností prostředkuje její energii a ona se čtením stává na okamžik skutečnou, třebaže skutečnou v pravém slova smyslu nikdy nebude. Nebude?

„Chci, aby lidé z uměleckého vystoupení odcházeli jiní, než jací na něj přišli. Nemusí to nutně být převratný zážitek, ale měl by v divácích rezonovat natolik, aby ho pak mohli společně sdílet a dokázali si o něm smysluplně popovídat. Umění by mělo utužovat mezilidské vztahy a podněcovat komunitní soužití,“ prohlašuje v rozhovoru tohoto čísla česko­-vietnamská básnířka Hanka Nguyen, která na slamové scéně vystupuje pod pseudonymem Večerka. Performuj, nebo petrifikuj! Třetí možnost neexistuje.

Autorky a autoři tohoto čísla s potutelným úsměvem věří, že i vy se po jeho přečtení zvednete ze židle, vyjdete na ulici, vstoupíte do poslaneckého bufetu – proměnění. A nemusíte hned začít slamovat jako pan Lipnik, stačí, když pronesete slovo.