Vidět se v milosrdnějším zrcadle

V jedné básni z chystané sbírky máte dvojverší „rozpad básníka v přímém přenosu / probíhá zásadně pod tlakem publika“. Je pro vás slam hra, nebo skutečná událost?

Slam se bere příliš vážně na to, aby byl hrou, ale ne dost na to, aby byl skutečnou událostí. Řekla bych, že slam je hlavně zrcadlo – slamer divákovi ukazuje, kým divák v danou chvíli je, případně co je pro něj důležité. Z velké části nás definuje to, čemu se smějeme, co nás dojme a čemu v daném okamžiku věnujeme pozornost. Ve zmiňované básni se role obrátily. Je o mém rozchodu a publikum se pro mě stalo zrcadlem toho, jak jsem svého bývalého partnera vnímala a kým po rozchodu jsem. Terapeutický rozměr vystoupení spočívá v tom, že i my se občas vidíme v zrcadle divákových očí – jejich prožitek odráží ten náš, jejich reakce můžeme srovnat s těmi svými a skrze to se postupně dokážeme zahojit.

 

Takže je to pro vás spíš taková hra doopravdy – nebo zrcadlo doopravdy – a vy, když ji hrajete, chcete, aby diváky i vás proměnila?

Chci, aby lidé z uměleckého vystoupení odcházeli jiní, než jací na něj přišli. Nemusí to nutně být převratný zážitek, ale měl by v divácích rezonovat natolik, aby ho pak mohli společně sdílet a dokázali si o něm smysluplně popovídat. Umění by mělo utužovat mezilidské vztahy a podněcovat komunitní soužití.

 

Když zmiňujete terapeutický rozměr vystoupení, znamená to, že věříte v moc vyslovených slov. Existuje však i opačný případ, kdy slova pojmenovanou skutečnost zastiňují, zkreslují, zjednodušují, nebo dokonce znicotňují, jak sama naznačujete ve zmiňované básni – „banalita lásky dostihne všechny / kteří o ni píšou“. Je možné být touto banalitou nedostižen?

Banalita k poezii tak trochu patří – jakákoli realita, kterou dáváme do slov, bude zkreslená a zjednodušená, protože jazyk není pro dokonalé zprostředkování reality stavěný. Mezi prožitkem a jeho popisem vždycky bude existovat určitá bariéra. Láska je jedno z témat, ve kterém se zjednodušení hodně projeví, protože je jako prožitek komplexní a subjektivní. Básník se může snažit sebevíc o to, aby perfektně vysvětlil sám sebe a pronikl k divákovi přesně tak, jak si přeje, ale nikdy se mu to stoprocentně nepodaří. Stejně tak bude vždycky nedokonalé naše pochopení toho, co nám básník zrcadlí. Banalitu proto považuji spíš za součást výkladu reality než za její opak. Je však potřeba se nikdy nepřestat snažit k realitě přibližovat. Zkreslení a zjednodušení by mělo vznikat z nutnosti, ne z lenosti.

 

Na čem vám jako autorce básní nejvíc záleží?

Na tom, abych v lidech vyvolala emoce, aby se trochu vrátili sami k sobě. Mluvím a píšu hodně o vlastní identitě, protože je pochopitelně jedním z největších témat v mém životě, ale také se skrze ni snažím lidem přiblížit. Zdaleka ne všichni diváci pocházejí z dvou různých kultur, ale všichni vědí, jaké to je, snažit se v sobě skloubit protichůdné hodnoty, zážitky a pocity. Nikdo nemáme identické zkušenosti z partnerského soužití, ale všichni víme, jak těžké je projít si rozchodem. Věřím, že ke každé jedinečné zkušenosti můžeme přisoudit emoce, skrze které takovou zkušenost dokážeme sdílet.

 

Jak to přesně myslíte, „aby se trochu vrátili sami k sobě“? Zdá se vám, že lidé mají sklon od sebe utíkat?

V současném světě máme kolem sebe tolik podnětů, že od sebe utíkáme už tak nějak automaticky. Ztratili jsme schopnost nudit se a neumíme se vyrovnat s tichem, přičemž nuda a ticho jsou základem pro to, abychom dokázali sami sobě naslouchat. Umění je výjimečné v tom, že dokáže zahnat nudu i naplnit ticho, a zároveň vám poskytne dostatečně hluboké a rozmanité podněty k tomu, abyste se nad sebou mohli zamyslet jinak než dosud. Myslím, že možná právě proto umění vzniklo – umožňuje nám vidět se v milosrdnějším zrcadle, než jaké nám nastavuje realita.

 

Kladete důraz na emoce. Nemáte pocit, že se jejich role v poezii – na straně autorů a autorek – přeceňuje?

Mám, ale ještě jsem to nedokázala plně internalizovat, protože emoce jsou ta nejsnazší cesta k tvorbě. Není potřeba být trpící umělec, aby byl člověk ve své tvorbě dobrý, akorát je to jednodušší – silný prožitek vede k intui­tivnějšímu způsobu psaní. Nevěřím úplně v inspiraci jako stěžejní prvek uměleckého procesu, ale věřím v observaci. Na inspiraci, což jsou často přelomové události nebo „aha momenty“, se musí čekat, ale dívat se kolem sebe můžeme neustále. Doufám, že jednou dosáhnu takové úrovně řemesla, že si budu moct kdykoli sednout a dobře psát, aniž bych čekala na velké emoce.

 

Z jakého účinku vašich veršů byste měla největší radost?

Nejvíc mě těší, když v nich někdo najde význam, který jsem sama nerozpoznala, ale zároveň zapadá do mojí představy o daném textu. Znamená to, že jsem dokázala předat prožitek dostatečně srozumitelně, aniž bych příjemce svým výkladem svazovala. Báseň už pak není nazíraná jen mojí optikou, ale v hlavě někoho jiného žije vlastním životem.

 

Stává se vám často, že za vámi někdo po vystoupení přijde – nebo vám třeba později napíše – a na takový nezáměrný, neuvědomělý, ale organický význam vašeho sdělení vás upozorní?

Stává se to dost často na to, aby mě takové momenty dál poháněly v psaní a vystupování. Nejsilněji mě zasáhly dvě interakce – první se stala na bratislavské akci pro vietnamskou menšinu, po které za mnou přišla jedna vizuální umělkyně, začala si se mnou povídat o mém textu a s naprostou jistotou poukázala na obrazy, které se ztotožňovaly s naší vietnamskou identitou, aniž bych si to při psaní uvědomovala. Druhou interakci podnítila paní, která v jednom textu odpozorovala jakýsi strach ze strachu. Zemřela jí dcera a bála se, že se u dalšího dítěte bude bát, že se stane totéž. Shodou okolností šlo v obou případech o tentýž text, podle kterého se moje sbírka bude jmenovat – Co by tomu řekli doma.

 

Jak jste se k slam poetry dostala?

Úplnou náhodou. Můj tehdejší spolubydlící Matěj, který slamuje pod přezdívkou Sudet, mi řekl, že mám hodně témat, o kterých bych mohla psát. Přihlásila jsem se na open mic, na který jsem nakonec vůbec nechtěla jít, ale bylo mi moc trapné se z něj odhlašovat na poslední chvíli. Nakonec se mi podařilo ho vyhrát – myslím, že z velké části díky Matějovi, který ve mně viděl slamerku ještě dřív než já sama.

 

Nakolik při slamu improvizujete? Máte třeba nějaký oblíbený sled obrazů, myšlenkové schéma nebo argumentační posloupnost, které často používáte?

Při slamu neimprovizuji vůbec, mám příliš velkou úzkost z přítomného okamžiku na to, abych s ním dokázala smysluplně pracovat. Moje oblíbené obrazy jsou ty, nad kterými se pozastavím během dne, snažím se nevymýšlet nic, co jsem přímo neviděla a co by bylo příliš vykonstruované. Zároveň text obvykle stavím tak, aby se v něm všechno prolínalo a propojovalo – žádná metafora by neměla být úplně osamocená. Na konci se text vrací ke svému začátku, aby ze srovnání bylo pochopitelné, jakou změnou prošel.

 

Kdy jste začala psát poezii?

Slamové a poetické texty, za které bych se teď skutečně postavila, jsem začala psát ve chvíli, kdy jsem zjistila, že moje silná stránka není humor, ale metafory. Mám velký respekt ke slamerům, kteří dokážou s humorem obratně a inteligentně pracovat, myslím si, že je to podobně úctyhodné řemeslo jako psaná poezie. Témata, o kterých píšu, je však obvykle mnohem snazší a vhodnější zpracovat spíše obrazotvorně než vtipně. Postupně jsem pak začala na různých akcích potkávat i další autory a autorky a přátelství s nimi mě na­­učilo dívat se na svět kolem způsobem, jaký poezie vyžaduje. Definitivně jsem se přesunula k poetičtějšímu způsobu psaní poté, co jsem narazila na sbírku Averno od ­Louise Glück, která mi ukázala, že velká poezie nutně nespočívá v komplikovaných konstrukcích, ale v jednoduchosti a obrazech, které jsou srozumitelné pro všechny. Myslím, že pokud se báseň dokáže dotknout spisovatele i dělníka, dosáhla své nejvyšší podoby. A to je úroveň řemesla, které bych se moc přála jednou přiblížit.

 

V čem jako autorka spatřujete největší rozdíl mezi slam poetry a poezií psanou, knižně vydávanou?

Papír odpouští mnohem méně než mluvené slovo. Ve slamu si člověk může dovolit napsat něco, co funguje velmi dobře v mluveném slově, na úkor básnické kvality. Psanou poezii si sice můžete poslechnout na autorském čtení, ale obvykle vám něco uteče, nebo se v básni ztratíte. Je konstruovanější, nepracuje tolik s přímočarostí a nepočítá s tím, že ji bude konzumovat tak široké publikum, jaké chodí na slamy.

 

A když to obrátíme, obstojí pro vás jako čtenářku slam poetry vytištěná na papíře ve srovnání s živou performancí?

Zcela upřímně si myslím, že většina slamových textů na papíře nefunguje. Je to ale jedna z největších předností slamu – slyšíte ho jenom „tady a teď“ a pak už je zase pryč. Musíte si ho uchovat v paměti tak, jak se v daném okamžiku stal. Můžete si ho samozřejmě poslechnout znovu, ale minimálně pro mě je první zážitek z textu nejsilnější a nejsměrodatnější pro to, jak ho vnímám a chápu. Občas od diváků slýchám, že by si mé texty radši přečetli, než je slyšeli. Na jednu stranu mě to co do básnické kvality těší, ale zároveň mě to trochu trápí, protože slam, kterému při poslechu nerozumíte, není vlastně slam. Mnohem častěji slýchám, že je text přístupnější díky tomu, že ho srozumitelně podáte a pracujete s hlasem a pauzami. Pro někoho, kdo poezii příliš neholduje, je takový zážitek přínosnější než básnická sbírka.

 

Zaujalo mě, jakým způsobem mluvíte o tom, co nazýváte „básnickou kvalitou“, jako by to pro vás bylo něco, co lze snadno pojmenovat, o čem vy sama máte jasnou představu. Nerozhoduje o „básnické kvalitě“ také – nebo dokonce především – čtenář (respektive divák), jeho vkus, schopnost číst, rozumět, cítit? A opravdu mluvené slovo působí „na úkor básnické kvality“?

Jsem přesvědčená, že objektivní básnická kvalita oproštěná od individuálního nazírání skutečně existuje, ale často si nejsem jistá, co je jejím obsahem, stejně jako vidím, že je barva modrá, ale nedokážu popsat, co je na ní modrého. Proč se většina lidí shodne, že je Petr Hruška výjimečný básník? Můžeme samozřejmě předložit i argumenty, proč tomu tak není, jenže je mnohem těžší je najít, než když srovnáváme například dětskou říkanku s Nezvalem. Nespočívá ale inherentní hodnota dětské říkanky v tom, že v nás může vyvolat nostalgické pocity, zatímco Nezvalovi prostě nerozumíme? Posluchač, případně čtenář rozhoduje, co je pro něho samotného kvalitní. Pokud můj text nezarezonoval, je to můj problém, nikoli problém těch, kdo ho slyšeli nebo četli. Básnická kvalita nám nabízí objektivně funkční prostředky, kterými můžeme komunikovat. Pokud použijeme špatně vystavěnou metaforu nebo nevhodně zvolené slovo, nenaplňujeme potenciál toho, co se snažíme předat. Žádný umělec není přístupný pro všechny, ale měl by k tomu směřovat. Každý máme jiné vzpomínky na dětství, ale když báseň vystavíte na obrazech, které jsou pro dětství charakteristické, a zároveň nejsou tak prvoplánové, abyste se s nimi nemohli sami ztotožnit, zasáhnete větší počet lidí.

Básnická kvalita ve smyslu správné aplikace pevných pravidel a prostředků však není univerzálním měřítkem dobrého slamu, možná ani básně. Text by neměl umořit konstrukční dokonalostí, měl by ponechat prostor pro subjektivní výklad. Snažím se texty stavět tak, aby nebyly při přednesu nutně srozumitelné slovo od slova, ale aby dobře plynuly. Nemusíte být profesionální hudebník, abyste ocenil dobrou kapelu, a tak by tomu mělo být i u slamu a poezie – není nutné chápat všechny prostředky, které využívají, ale autor by vám je měl naservírovat tak, že vás přesto zasáhnou. Ne vždycky je žádoucí nějaký prostředek použít – asi byste ukázali, že s ním dokážete pracovat, ale občas je lepší něco sdělit prostě tak, jak to je.

Pro mluvené slovo je typický nedostatek času. Děláte proto při psaní hodně kompromisů, což není nutně na úkor básnické kvality, ale váš rejstřík rychle pochopitelných básnických prostředků je mnohem užší. Na druhou stranu si můžete dovolit říct něco, co na papíře působí banálně, protože nad papírem máte hodně času to zpracovat, ale v okamžiku „tady a teď“ je to ta nejlepší věc, kterou můžete říct, abyste někoho zasáhli. Myslím, že nejsem ani básnířka, ani slamerka, osciluji mezi zmiňovanými kompromisy a často je pro mě těžké se přiklonit na jednu, či na druhou stranu.

 

Sledujete vietnamskou poezii?

Vietnamská poezie má fascinující historii – vznikla v podstatě ústní lidovou slovesností, kdy negramotní zemědělci tvořili dostatečně krátké verše, aby si je mohli zapamatovat a předávat dál. Bohužel však vietnamštinu ovládám jen na komunikační úrovni, ne literární. Ale sleduji vietnamsko­-americké spisovatele, jejich tvorba je mi jako imigrantce velmi blízká. To, odkud pocházejí, předurčuje podobu jejich rukopisu.

Je zajímavé sledovat, jakým způsobem dokáže vietnamština ovlivnit psaní v jiném jazyce. Nezná skloňování ani časování a všechna slova jsou jednoslabičná, takže je třeba se vyjadřovat velmi přesně, téměř stroze. Jako tonální jazyk je velmi zpěvná, slabiky mění významy podle intonace. Její slovní zásoba je vlivem převážně zemědělského prostředí úzce spjata s přírodou – když se někdo ptá, odkud jste, říká v doslovném překladu „od jaké vody pocházíte“, v delší verzi „od jaké půdy a vody pocházíte“. Vietnamskou mentalitu velmi silně ovlivnil kolonialismus a války, což se odráží buď přímo ve výpovědích o válce, anebo ve všudypřítomném motivu života a smrti. Myslím si, že mezigenerační trauma z násilí se odrazilo i v často užívaných metaforách o integritě těla. Stejně tak se do děl promítá vliv silných rodinných vazeb, napjatý vztah mezi konzervativními rodiči a jejich kosmopolitními dětmi. Z básníků a básnířek mám nejraději Ocean Vuonga a Phan Que Mai Nguyen (byť oba vydali i román) a z prozaiků Viet Thanh Nguyena; některá jejich díla byla přeložena do češtiny.

 

Mohla byste uvést příklad takových metafor o integritě těla?

Třeba právě některé obrazy z knihy Ocean Vuonga Time Is a Mother. V básni Nerovný je verš „V zádech mám zabodnutý hrot pera a cítím na nich šrám pokroku“. V básni Drahá Rose se objevuje představa kulky pronikající tělem, jejíž účinek je připodobněn účinkům slov: „být prostoupen znamená / být přetvořen kulka dostává svému jménu / tím že tlačí maso do masa byl jsem zasažen / těmito slovy co říkáme byl jsem lapen / touhle pasáží prošla mnou otevřela / mě“ [překlad H. N.].

 

Označila jste se za imigrantku, přestože jste se v Česku narodila?

Narodila jsem se v Česku a moji rodiče se sem přistěhovali z Vietnamu, tudíž jsem imigrantka druhé generace. Nevnímám sama sebe jako asimilovanou občanku České republiky, pro mě je důležité své identity propojovat a hledat kompromisy v těch oblastech, ve kterých si česká kultura s tou vietnamskou protiřečí.

 

Viděla jste aktuální výstavu Vietnam blízký a vzdálený v Náprstkově muzeu? Zdá se vám, že vietnamskou kulturu zobrazuje autenticky?

Viděla a doporučila bych ji všem, kteří by chtěli Vietnamu a vietnamské komunitě porozumět v jejich skutečné komplexitě. Vidět svou komunitu očima návštěvníků muzea pro mě bylo velké zadostiučinění. Potěšilo mě, že poměrně detailně představuje vietnamskou historii, která je pro nás vzhledem k silnému vlivu kolonialismu a válek stěžejní. Předměty a oblečení, které tam najdete ve vitrínách, jsme doma opravdu měli. V České republice – stejně jako v mnoha dalších zemích – dochází často k redukci obrazu vietnamské menšiny a k její stereotypizaci. Jsme prodavači ve večerkách, kteří nemluví pořádně česky, nebo asimilovaní studenti s výbornými výsledky. Náprstkovo mu­­zeum tyto zjednodušené představy nabourává i skrze výpovědi samotných Vietnamců, které jsou součástí výstavy.

 

Co vás fascinuje a co vás děsí na umělé inteligenci?

Fascinuje mě a zároveň děsí, jak dokáže odkrývat společenské problémy a různé aspekty lidské povahy. V kontextu umění nepramení moje obavy z umělé inteligence samotné, ale z toho, jakým způsobem ji lidé budou využívat a jak velkou důležitost budou přikládat uměleckým dílům, která byla jejím prostřednictvím vytvořena. Generativní umění je odrazem již existujících děl, shromažďuje lidskou tvorbu způsobem, který ji zbavuje kreativity. Zdá se mi důležité, abychom byli schopni v uměleckých dílech rozeznat podstatu lidství, rukopis humanismu, a myslím, že vygenerovaná díla takovou rozeznávací schopnost pokřivují – laik už často nerozpozná, co skutečně vytvořil člověk. V mnoha oborech dokáže umělá inteligence snižovat náklady, předvídat významné události a chování, posouvat výzkum nebo zachraňovat životy, ale pořád věřím a doufám, že v oblasti umění člověk zvítězí nad strojem.

 

Jak si takové vítězství člověka nad strojem představujete?

Kreativita by zůstala doménou člověka a umělá inteligence by mu natolik zjednodušila život, že by tvůrčím činnostem mohl věnovat mnohem více času.

 

V čem podle vás spočívá onen rukopis humanismu? Co je tím jedinečně lidským na umění, které tvoří člověk?

Umění tvořené člověkem má za sebou skutečný příběh, vzniká v kontextu opravdových prožitků. Generované umění může být hypoteticky nerozeznatelné od toho „lidského“, ale jeho interpretace nikdy nebude zahrnovat zamyšlení nad tím, jaký vedl jeho tvůrce život, čím si procházel a jaké pohnutky ho k jeho tvorbě vedly.