Vojedeš mě, nebo já tebe?

Ve Francii už nějakou tu dobu dostáváme kotel kvůli sedmdesátkám. Že tudy cesta nevede, že s tou sexuální revolucí jsme to pěkně posraly, jestli se snad máme za chlapy nebo co, a že kvůli těm našim výmyslům si člověk říká, kam se poděla stará dobrá mužnost, kterou se pyšnili táta s dědou, ti muži, co uměli se ctí umřít ve válce a se zdravou autoritou řídit rodinu. Kde je konec těm pravidlům, o která se opírali. Dostáváme kotel, protože muži se bojí. Jako by to snad byla naše chyba. Když se dominant rozbulí, protože subinka se za svůj úděl dost nebije, je to vlastně senzační a přinejmenším pokroková věc… Obrací se tu bílý muž skutečně na ženy, nebo se jenom snaží vyjádřit překvapení z toho, jak se jeho pozice všude po světě otřásá? Buď jak buď, ta míra okřikování, rovnání do latě a snahy o ovládání, co se na nás snáší, je k nevíře. Jednou ze sebe děláme hrozný oběti, jindy nešukáme podle jejich představ, buď to děláme moc jako děvky, nebo jako rozněžnělý romantičky, ať je to, jak chce, děláme to špatně, hrajeme si na porno, nebo naopak nejsme dost smyslný… Rozhodně, tahleta sexuální revoluce, to byly perly hozený šílenejm kravám. Ať uděláme cokoliv, vždycky se najde někdo, komu stojí za to říct, že je to na hovno. Dřív bylo prostě líp. Fakt, jo?

Rozšířené výhledy

Narodila jsem se v roce šedesát devět. Chodila jsem na smíšenou školu. Od první třídy mi bylo jasný, že kluci se dovedou učit stejně jako holky. Nosila jsem krátkou sukni a nikdo v rodině si nedělal starosti, co na to řeknou sousedi. Od čtrnácti jsem brala antikoncepci, a nebyl v tom nejmenší problém. Souložila jsem, jakmile se naskytla příležitost, tehdy mě to strašně bavilo a po dvaceti letech mě k tomu napadá jen jedna poznámka: „dobře já“. V sedmnácti jsem odešla z domova, mohla jsem žít sama a nikdo k tomu neřekl ani popel. Vždycky jsem věděla, že budu pracovat a nebudu muset snášet společnost muže, jen aby za mě platil nájem. V bance jsem si založila účet na vlastní jméno, aniž bych tušila, že patřím k první generaci žen, co to může udělat bez svolení otce nebo manžela. Masturbovat jsem začala celkem pozdě, ale to slovo už jsem znala, četla jsem ho totiž v knihách, co se v tomhle ohledu vyjadřovaly jasně: to, že na sebe sahám, ze mě nedělá asociální zrůdu; co si dělám se svou kundou, je prostě jenom moje věc. Spala jsem se stovkami chlapů a nikdy neotěhotněla, každopádně jsem ale věděla, kam bez číhokoli souhlasu zajít na potrat, aniž bych při tom riskovala život. Pracovala jsem jako kurva, promenádovala se po městě na vysokých podpatcích a s hlubokým výstřihem, nikomu se nezodpovídala, výdělek shrábla a utratila do posledního centu. Stopovala jsem, znásilnili mě, stopovala jsem dál. Napsala jsem první román pod svým vlastním, ženským křestním jménem a ani na vteřinu mě nenapadlo, jestli si po vydání nebudu muset vyslechnout, jaké všechny možné i nemožné hranice nesmím překračovat. Ženy v mém věku můžou jako první vést život bez sexu a nikdo je nežene do kláštera. Ze svateb z donucení se stalo něco šokujícího. Manželská povinnost už není žádná samozřejmost. Roky jsem k feminismu měla na hony daleko, a ne z nedostatku solidarity nebo svědomí, nýbrž proto, že moje pohlaví mě ve skutečnosti po dlouhou dobu nijak zvlášť neomezovalo. Chtěla jsem vést mužský život, a tak jsem ho vedla. Protože feministická revoluce vážně proběhla. Ať nám všichni přestanou vykládat, že dřív jsme se měly líp. Výhledy se rozšířily na území tak brutálně rozlehlá, jako by tu byla vždycky.

Dobře, současná Francie zdaleka není ráj pro všechny. Štěstím tu neoplývají muži ani ženy. S dodržováním tradičních genderových rolí to ale nemá co dělat. Klidně bychom všechny mohly zůstat u plotny a po každým šukání vyprdnout děcko, na problémech s pracovními podmínkami, neoliberalismem, křesťanstvím nebo ekologickou rovnováhou by to nic nezměnilo.

Ženy v mém okolí skutečně vydělávají míň než muži, zastávají podřadné pozice, připadá jim normální, že kdykoliv se o něco pokusí, všichni je podceňují. Nutnost překonávat překážky berou s určitou otrockou pýchou, jako by jim to bylo nějak k užitku, těšilo je to nebo rajcovalo. Představa, že poslouží jako podnožka, jim působí patolízalskou slast. Naše schopnosti nás ženy uvádějí do rozpaků. Věčně nás fízlují muži – nepřestávají se nám do všeho plést a vyjadřovat se k tomu, co je pro nás dobré nebo špatné –, ale hlavně ostatní ženy, a to prostřednictvím rodiny, ženských časopisů a veřejné debaty. U ženy se síla musí tlumit, nikdy podporovat: „schopná“ totiž pořád znamená „mužská“.

Vlna „kurvičkovství“

Joan Riviere, psychoanalytička z počátku 20. sto­letí, napsala v roce 1929 esej Ženskost jako maškaráda. Věnuje se případu „ženy na půl cesty“ čili heterosexuálky, ale s mužskými vlastnostmi, která trpí tím, že vždycky, když se vyjadřuje na veřejnosti, popadne ji strašná hrůza, která v ní vzbudí bezradnost a projeví se obsesivní a ponižující potřebou přitahovat mužskou pozornost.

„Analýza pak ukázala, že vysvětlení jejího nutkavého pomrkávání a koketování (…) bylo následující: byla to nevědomá snaha odvrátit úzkost z možné odvety, kterou po svém intelektuálním výkonu očekávala od otcovských postav. Veřejná, v podstatě úspěšná exhibice její intelektuální zdatnosti znamenala exhibici sebe samé s otcovým penisem v ruce po tom, co ho vykastrovala. Po skončení této exhibice se jí zmocnil strašlivý strach z odplaty, kterou by na ní otec mohl vykonat. Snaha sexuálně se mu obětovat byla zřejmě krokem k usmíření mstitele.“

Tahle analýza nabízí klíč ke čtení vzdouvající se vlny „kurvičkovství“ v dnešní popkultuře. Ať se projdete městem, zapnete si MTV, na prvním programu narazíte na nějakou televizní estrádu nebo zalistujete ženským časopisem, ohromí vás to moře dívenek oháknutých jako čubky z porna, což jim mimochodem dost sekne. Je to vlastně způsob omluvy, ujištění mužů: jako by ta děcka v tangách volala: „Koukej, jak jsem hodná, a i přes to, jak jsem nezávislá, vzdělaná a inteligentní, se ti pořád jenom snažím líbit.“ Můžu si dovolit žít podle sebe, ale vybírám si odcizení skrze ty nejúčinnější strategie svádění.

Na první pohled může být zarážející, jak nadšeně na sebe holky berou atributy „ženy­-objektu“, mrzačí si těla a nehorázně je stavějí na odiv, když si přitom tahle mladá generace cení „důstojných žen“, totiž těch, kterým nezřízený sex zjevně nic neříká. Tahle kontradikce je ale jenom zdánlivá. Ženy k mužům vysílají ujišťující sdělení: „Nemějte z nás strach.“ Nosit nepohodlné oblečení a boty znesnadňující chůzi, nechat si osekat nos nebo přifouknout prsa a hladovět se vyplatí. Žádná společnost nikdy nevyžadovala tolik důkazů podřízení se diktátu krásy, tolik kosmetických úprav k poženštění těla. Stejně tak žádná společnost ženám nikdy nedávala takovou volnost co do fyzického i duševního pohybu. Jako by přemíra ženskosti byla omluvou za mužskou ztrátu výsad, způsobem, jak ujistit sebe samu a zároveň je. „Osvoboďme se, ale ne moc. Chceme tu hru hrát, nechceme moc spojenou s pyjem, nechceme nikomu nahánět strach.“ Ženy se samovolně ponižují, tutlají nabytá práva, hrají svůdnice, zaujímají své role tím okázaleji, že si – v hloubi duše – uvědomují, že už jde jenom o iluzi. Přístup k tradičně mužské moci se mísí se strachem z trestu. Únik z klece odnepaměti následovaly brutální postihy.

Ne že bychom si tolik zvnitřnily dojem vlastní podřadnosti – jakkoliv násilně na nás působily nástroje kontroly, všední život nám ukázal, že muži nejsou od přírody ani nadřazení, ani tak vzdálení ženám. Až do morku kostí se nám ale zažrala představa, že naše nezávislost je na škodu. Tohle sdělení taky náruživě šíří média: kolik za posledních dvacet let vyšlo článků o ženách, co mužům nahánějí strach, co jsou samy, trestané za svou cílevědomost nebo výjimečnost? Jako by to, že žena ovdoví, někdo ji opustí, v časech války zůstane sama nebo je týraná, byl výmysl poslední doby. Vždycky jsme si musely umět poradit bez cizí pomoci. Tvrzení, že muži a ženy spolu před sedmdesátkami vycházeli líp, je historická nepravda. Jen jsme spolu trávili míň času.

Maminka ví, co je pro dítě nejlepší

Obdobně se nepostradatelnou ženskou zkušeností, které si všechny cení, stalo mateřství: darovat život je báječné. „Promateřská“ propaganda byla málokdy takhle hřmotná. Plivnutí do ksichtu, tahle současná systematická metoda dvojné vazby: „Udělejte si děti, je to báječný, dá vám to hlubší pocit ženskosti a naplnění než kdy dřív“, ale udělejte si je v krachující společnosti, kde je zaměstnání podmínkou společenského přežití, avšak nikdo ho nemá zaručené, především ne ženy. Ploďte ve městech, kde je bydlení nejisté, školy házejí ručník do ringu a děti jsou skrze reklamy, televizi, internet, prodejce limonád a spol. vystaveny tomu nejzvrácenějšímu psychickému nátlaku. Bez dětí žena šťastná nebude, ale vychovat děcka v ucházejících podmínkách je takřka nemožné. V každém případě ženy musí cítit, že selhávají. Ať se pustí do čehokoliv, musí se dát usvědčit z toho, že na to šly špatně. Správný přístup neexistuje, nutně jsme při rozhodování udělaly chybu, musíme nést zodpovědnost za prohru, která je ve skutečnosti společná a týká se žen i mužů. Zbraně proti našemu genderu mají svá specifika, ale ta samá metoda se vztahuje i na muže. Nesebejistý spotřebitel je dobrý spotřebitel.

Zarážející a děsivě výmluvná věc: feministická revoluce sedmdesátých let nic nezměnila na rozložení péče o děti. Ani o domácnost. To je neplacená práce, takže ženská. Naše řemeslo nám zůstalo. Veřejný prostor jsme neobsadily politicky ani ekonomicky, nepřevzaly jsme nad ním kontrolu. Nezřídily jsme jesle ani místa na hlídání dětí, jež jsme potřebovaly, nevymyslely jsme průmyslová řešení domácích prací, která by nás emancipovala. Do těchhle hospodářsky výnosných odvětví jsme neinvestovaly ani pro vlastní obohacení, ani abychom prokázaly službu své komunitě. Proč nikdo nevymyslel obdobu Ikey na hlídání dětí nebo obdobu Macintoshe na úklid domácnosti? Společnost zůstává v mužském modu. Když se máme vložit do politiky, chybí nám jistota, že na to máme právo – a vzhledem k fyzickému a mravnímu teroru, se kterým se naše pohlavní kategorie potýká, nás zrovna tohle tolik nepálí. Jako by se o naše problémy chystali patřičně postarat ostatní a jako by naše specifické zájmy nebyly zas tak zásadní. Jsme na omylu. Je sice bez debat, že když ženy přijdou k moci, jednají úplně stejně úplatně a nechutně jako muži, ale nedá se popřít, že v určitých otázkách je ženská zkušenost nenahraditelná. To, jak jsme vyklidily politické pole, ukazuje na naše vlastní zábrany v emancipačním boji. Pravda, aby žena v politice prorazila a uspěla, musí být ochotná svou ženskost obětovat, musí být totiž ochotná bojovat, vítězit, svou mocí se vychloubat. Nesmí si dovolit být hodná, milá a úslužná, musí veřejně projevovat převahu nad druhými. Obejít se bez jejich svolení, napřímo uplatňovat moc, aniž by se tvářila roztomile nebo se omlouvala, protože soupeřů, co by vám pogratulovali za to, že je porazíte, se moc nenajde.

Z mateřství se stala nejuctívanější stránka ženského údělu. Na Západě je to zároveň oblast, v níž ženy dosáhly nejvyšší moci. To, co dlouho platilo pro dcery, a sice absolutní nadvláda matky, se teď vztahuje i na syny. Maminka ví, co je pro dítě nejlepší, slýcháme to ze všech stran, jako by takovou ohromující schopnost v sobě měla bytostně obsaženou. Je to zdomácnělá obdoba toho, co funguje na celospolečenské rovině: čím dál víc kontrolující stát ví líp než my, co máme jíst, pít, kouřit, požívat, co jsme způsobilí sledovat, číst, chápat, jak máme cestovat, jak utrácet vlastní peníze, jak se bavit. Když chce Sarkozy policii ve školách nebo Ségolène Royal armádu v ulicích, nepředkládají dětem mužnou figuru zákona, jde o prodloužení absolutní moci matky. Jenom ta umí trestat, střežit, naplnit dětem žaludky. Stát, co se chová jako všemocná matka, zavání fašismem. Občan v diktatuře se vrací do stadia mimina: přebalený, nakrmený a uložený do kolébky všudypřítomnou, vševědoucí a všemocnou silou, která si na něj nárokuje všechna práva, a to pro jeho vlastní dobro. Jedince zbavuje autonomie, možnosti se zmýlit nebo vystavit nebezpečí. K tomu naše společnost spěje. Možná proto, že časy slávy máme dávno za sebou, se vracíme k formám organizace, co z jedince dělají dítě. Mužně se tradičně vnímají hodnoty související s experimentováním, riskováním, opouštěním hnízda. Z toho, že u žen jsou známky mužnosti zdrojem pohrdání, omezují se a považují za nežádoucí, by se muži neměli radovat ani se tím nechat uchlácholit. Jejich autonomie se tím zpochybňuje stejně jako ta naše. V kontrolující neoliberální společnosti je muž spotřebitelem jako kdokoliv jiný, takže je nežádoucí, aby měl výrazně větší moc než žena.

Organismus společnosti funguje jako tělo jednotlivce: pokud se systém vystresuje, samovolně vytváří sebedestruktivní struktury. Když společenské nevědomí skrze prostředky moci, jako jsou média a zábavní průmysl, glorifikuje mateřství, není to z lásky k ženství ani ze všeobecné blahovůle. Obdařit matku všemi ctnostmi znamená připravit organismus společnosti k fašistickému úpadku. Moc udělovaná nemocným státem je nutně pochybná.

Konfiskace ženských i mužských těl

Od mužů dneska často slýcháme nářky, jak je feministická emancipace zbavuje mužnosti. Stýská se jim po tom, jak to bylo dřív, kdy jejich síla pramenila z útlaku žen. Zapomínají ale na to, že tahle politická výhoda, která jim byla dána, měla vždycky svou cenu: ženská těla mužům náleží jen oplátkou za to, že mužská těla náleží v době míru výrobě a v době války státu. Konfiskace ženských těl se odehrává současně s konfiskací těch mužských. Až na pár prominentů tahle úmluva nezná vítěze.

Nejslavnějším vojákem z války v Iráku je žena. V dnešní době státy na frontu posílají chudé. Ozbrojené konflikty se staly smíšeným působištěm. Polarizace se ve skutečnosti čím dál víc odvíjí od společenské třídy.

Sociální bezpráví nebo rasismus muži ostře odsuzují, když jde ovšem o machistickou nadvládu, najednou jsou samá shovívavost a pochopení. Spousta z nich ráda vykládá, že feministický boj je zbytná zábava pro boháče a postrádá sebemenší závažnost i naléhavost. Pokud někomu přijde jedna forma útlaku nepřijatelná, kdežto další je podle něj jedna báseň, tak je to buď debil, nebo totální pokrytec.

Stejně tak je v zájmu žen víc se zamyslet nad tím, co za výhody jim přinese, když místo využívání moci, která se jim politicky uděluje velebením mateřského instinktu, pustí muže k aktivnímu otcovství. Otcovský pohled na dítě je možnou cestou k revoluci. Otcové především můžou dcerám dávat najevo, že existují samy o sobě, nezávisle na trhu svádění, že jsou schopné fyzické síly, podnikavosti a samostatnosti, a za tuhle sílu si jich vážit, aniž by v nich vzbuzovali strach z imanentního trestu. Syny zase můžou upozornit, že machistická tradice je past v podobě striktního omezování emocí ve službách státu. Naplňování standardů tradiční mužnosti totiž mrzačí stejně jako nucená příslušnost k ženství. Co to vlastně přesně vyžaduje, být pravý muž? Potlačovat emoce. Potírat vlastní citlivost. Stydět se za svou křehkost a zranitelnost. Brutálně a definitivně se zříct dětství: infantilní muž, to nemá dobrý zvuk. Nervovat se velikostí svýho ptáka. Vědět, jak udělat ženu, aniž by mu uměla nebo chtěla říct, jak na to. Nedávat najevo slabost. Tlumit svou smyslnost. Oblékat se do mdlých barev, nosit pořád ty samý trapácký ponožky, nehrát si s vlasy, nenosit moc šperků a nikdy se nemalovat. Vždycky muset udělat první krok. Nedozvídat se nic o vlastní sexualitě, abys dosáhl lepšího orgasmu. Neumět si říct o pomoc. Projevovat odvahu, i když se ti vůbec nechce. Cenit si síly, ať se projevuje jakkoliv. Prokazovat bojovnost. Mít omezenou účast na rodičovství. Uspět ve společnosti, aby sis mohl dovolit ty nejlepší ženy. Děsit se vlastní homosexuality, protože do pravýho chlapa nemůže nikdo nic strčit. Jako dítě si nehrát s panenkami, vystačit si s autíčky a ohyzdnými umělohmotnými zbraněmi. Nepřehánět to s péčí o tělo. Podrobit se brutalitě ostatních mužů a nestěžovat si. Umět se bránit, i když nemáš sílu. Odstřihnout se od svojí ženskosti, tak jako se paralelně ženy zříkají mužnosti, nikoliv podle vlastních potřeb, situace nebo povahy, ale podle toho, co vyžaduje organismus společnosti. A to opět proto, aby ženy posílaly děti do války a muži chodili na smrt, a všichni tak bránili zájmy tří nebo čtyř nedozíra­vejch kreténů.

Pokud nevykročíme do neznáma, tedy směrem k genderové revoluci, víme přesně, do čeho spadneme. Do spárů všemohoucího státu, co nás zdětinšťuje, co pro naše dobro zasahuje do všech našich rozhodnutí, co nás – pod záminkou, že nás tak líp ochrání – udržuje v dětství, nevědomosti, strachu z následků, z vyloučení. Výsadní zacházení doposud vyhrazené ženám, využívání studu jako špičkového nástroje, který nás má udržovat v izolaci, nečinnosti, ustrnutí, by se mohlo rozšířit na všechny. Porozumět mechanismům, které v nás ženách budí pocit méněcennosti a vedou nás k tomu, abychom na sebe navzájem dohlížely, znamená porozumět mechanismům kontroly nad celou populací. Kapitalismus je rovnostářským náboženstvím v tom smyslu, že si nás podrobuje všechny a v každém vyvolává pocit, že je v pasti, tak jako v ní jsou všechny ženy.

Autorka je spisovatelka.

Z francouzského originálu knihy King Kong Théorie, která na podzim vyjde česky v nakladatelství Garamond, přeložila Petra Zikmundová. Redakčně upraveno.