Není to tak dávno, co každodenní součástí venkovského koloritu bylo vykrmování prasat v drastických podmínkách samovazby v těsném chlívku, připoutávání psů řetězem k boudě, topení čerstvě narozených koťat či trávení nejrůznějších divokých zvířat pesticidem karbofuranem. V průběhu pár desítek let byl karbofuran zakázán Evropskou unií, ze psů a koček se staly zbožštělé součásti interiérů a vepře i ostatní užitková zvířata chováme v koncentrácích, které nejsou tolik na očích. Každodenní venkovský sadismus, ona sůl země, která člověku dává zakusit jeho vítězství nad přírodou, však zdaleka nevymizel. Nacházíme ho v méně nápadných detailech, jež jsou ovšem všudypřítomné: kde není asfalt nebo štěrk, tam jsou sterilní anglické trávníky, kde zůstal plevel, tam se pravidelně vrací zahrádkář a stříká ho dosud bohužel nezakázaným rakovinotvorným herbicidem glyfosátem. Nad tím vším se tyčí torza stromů „ošetřená“ samozvanými arboristy (rozuměj kýmkoli, kdo má k dispozici plošinu a motorovou pilu), protože co kdyby některá z větví spadla na auta, která pod nimi parkují? Čest výjimkám, ale procházky českou krajinou jsou často velmi smutnou přehlídkou přízemnosti, nevkusu a absence fantazie. Za agresivní potřebou kontrolovat každý relikt staré kulturní krajiny se přitom skrývá definitivní odtržení od přírody – málokterý venkovan si ji dnes dokáže představit jinak než jako kompozici z katalogu Hornbachu. V duchu tak společně s Master’s Hammer pronáším kletbu: „Chlap, kterej porazí posvátnej strom, / pomalu zešílí a do roka zemře. / Až vychladne jeho prach, / po záhadných chorobách / na dementní potomstva / padne kletba sodomstva. / Nespočine po smrti, / svědomí ho rozdrtí.“