Ilustrace Heorhii Rublik
Už dlouho se divím tomu, jak pravicově liberální část společnosti apeluje před každými volbami, aby lidé hlavně šli k volbám. Součástí ideové výbavy mnoha liberálů je totiž zároveň i přesvědčení, že by lidé měli volit určitým způsobem. Tedy nejlépe stejně jako oni. Že se to neděje, je přitom s každými volbami patrnější a rady, jak neblahý vývoj zvrátit, čím dál zoufalejší. Něco o tom vím, protože se mi občas přihodí, že se stanu součástí nějakého plánu na edukaci obyvatelstva, kterému se musí vysvětlit, že zlo přichází z Kremlu, a to tak, aby to pochopilo už jednou provždy. Někdo třeba dostane peníze na to, aby pořádal přednášky, které do „regionů“ přinesou poznání, že dezinformace jsou špatné a že je potřeba s nimi bojovat. Vysvětlit to mají náhodní intelektuálové z Prahy, kteří ani nedostanou školení, jak dezinformace fungují, takže každý vypráví to své, co říká vždycky, když ho někam pozvou. Práce je to placená, takže ji člověk jen těžko odmítá, ať už si o efektu takového počínání myslí, co chce.
Úspěch Filipa Turka, který vedl kandidátku koalice hnutí Přísaha a Motoristé sobě, stejně jako Kateřiny Konečné z bizarního slepence Stačilo! mohl překvapit jenom toho, kdo žije mimo internet. Můj tehdy šestnáctiletý syn Oleg mi o jejich budoucím velkém úspěchu říkal už před více než rokem. Oleg nechodil několik let do školy, a tak měl moře času sledovat internetové bizáry a to, kdo je na sociálních platformách úspěšný. Když předpovídal Konečné přes deset procent, klepala jsem si na čelo a zprávy o Turkovi jsem pouštěla druhým uchem ven, protože jsem o něm nikdy dřív neslyšela. Domnívám se totiž, že stačí, když se mimo svou komfortní zónu pohybuji v reálném světě; na internetu se držím jen toho, co mi nekazí náladu. Proto se Oleg navzdory svému věku mohl stát lepším prognostikem než já. Aspoň jsem se díky němu po volbách nedivila a nepropadala panice.
Vlastně se ani neptám, kam zmizel liberální volič, protože jsme už zažili i takové volby do Evropského parlamentu, kdy v Česku neprošla žádná strana, která by se definovala jako liberální. Skutečně zajímavá je ovšem relativně vysoká účast, která ukazuje, že se lidé začínají ptát, jak a o čem se vlastně v Evropské unii rozhoduje. A pak také, že neustále probírané rozdělení společnosti se čím dál víc otiskuje do výsledků voleb.
Ale aby to nevypadalo, že se snad někomu posmívám, mám v rukávu lepší řešení současné situace než přednášky pro prostý lid o tom, jak se volí správně. Ten nápad souvisí s průzkumy, podle nichž Filipa Turka, ale i Marine Le Pen volili především lidé s nižším vzděláním – což ovšem vůbec neznamená, že zároveň nutně pocházejí z chudších vrstev. Tím řešením je kompletní reforma českého školství, která začne zrušením víceletých gymnázií i učňáků.
Vzdělanější část společnosti totiž zpravidla neví, že v Česku existuje řada učňovských oborů, které mladé lidi vůbec nepřipravují na budoucí povolání. Nejméně prestižní obor souvisí s údělem budoucích prodavaček a prodavačů. Mít takový výuční list je spíš pro ostudu, protože na to, abyste někde prodávali, už dnes žádné speciální vzdělání nepotřebujete. Ale ani další obory nenaučí mladé lidi řemeslu. Na oboru kadeřnice se od svých učitelek dozvídáte o účesech, které frčely před mnoha lety, jako vodová nebo trvalá, a když školu ukončíte, neumíte téměř nic – a navíc nemáte kapitál, který by vám dovolil otevřít si salon. Kuchaři a pekaři pak celé čtyři roky škrábou brambory nebo pletou housky, aniž by se je někdo obtěžoval naučit jediný recept.
Řada učňů tak má pocit, že jsou jen levnou, případně neplacenou pracovní silou. Škola je nebaví a budoucnost se „zlatým dnem“ před sebou nevidí. Naopak cítí velkou frustraci a mají oprávněný dojem, že jsou všem ukradení. Takových mladých lidí tu máme nespočet, byť nevylučuji možnost, že existují kvalitní učňáky, které se této zkušenosti vymykají. Řešení je prosté: děti a mladí lidé by se měli vzdělávat společně tak dlouho, jak jen to půjde, a kdo už by nechtěl pokračovat dál, neodešel by s neukončenou školou, ale s diplomem z posledního ročníku, který dokončil. Na učení řemesel by pak byly speciální školy zaměřené jen na konkrétní řemeslo, v nichž by žáci nemuseli trčet tolik let. Možnost naučit se řemeslo bychom pak měli i my, kterým se nechtělo na učňák. Společné vzdělávání má zkrátka mnoho výhod – a navíc vede k soudržnější společnosti, v níž bychom se nemuseli bát toho, že se zase blíží nějaké volby.
Další moje zkušenost ukazuje, že když už někdo jednou zavítá do volební místnosti a zakusí slastný pocit, že se jeho hlas počítá, rád si takovou zkušenost zopakuje. Sama jsem desítkám lidí z okraje společnosti v minulosti vysvětlovala, jak to funguje, že s sebou mají mít platnou občanku, a hledala jsem pro ně volební místnost. Některým bylo přes padesát let, a ještě nebyli volit. Udělala jsem to pochopitelně z nějakého bohulibého důvodu, ale když mi pak nadšeně říkali, koho budou volit příště, musela jsem se smát. Mezi nápady, které mi sdělovali, byl (z mého hlediska) Andrej Babiš ještě ta nejlepší volba. Ale je každého věc, jak se svým hlasem naloží.
Moje prognóza tedy je, že volební účast bude v následujících letech dále stoupat a že ty „správné“ liberální strany budou stále neschopnější utvářet vládní koalice. Čas na reformu školství, která by dala větší šanci na dobrý život i těm, kdo se nenarodili do správné rodiny, možná už vypršel. Ale za pokus to stojí. Anebo se můžeme donekonečna hádat o to, jak to udělat, aby se našim dětem dostalo co nejelitnějšího vzdělání.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.