Liberální únos

Polská levice – ale i ta středoevropská – se dlouhodobě nachází v krizi. Witold Gombrowicz, jeden z nejvýznamnějších polských spisovatelů 20. století, kdysi napsal: „Mně vadí, že se levice příliš často stává zástěrkou pro nesmírně liberální a naprosto sobecké imperialistické zájmy.“ Tato slova pocházejí z doby před pařížským květnem 1968 a zdá se, že dnes jsou aktuálnější než kdy dříve. V Polsku se liberalismus stal pro levici téměř synonymem a efektivně rozpouští prvky tradičně levicového smyšlení.

Po roce 1989 roli levice v Polsku převzali hlavně postkomunisté z Polské sjednocené dělnické strany (PZPR), z níž vznikl Svaz demokratické levice (SLD). V devadesátých letech existovaly i jiné levicové subjekty, třeba Unie práce nebo Polská socialistická strana, byly ale okrajové, bez většího vlivu na polskou politiku. Postkomunisté, kteří vládli v Polsku v letech 1993 až 1997 a 2001 až 2005, kromě názvu nikdy neměli se sociálnědemokratickými hodnotami moc společného a připomínali spíše centristické liberály. Později na jejich úkor posílily tábory konzervativního Práva a spravedlnosti (PiS) a liberální Občanské platformy (PO), které střídavě vládnou v Polsku už téměř dvacet let.

Špatná pověst

O úpadku postkomunistické levice v Polsku nejlépe vypovídá fakt, že se ve volbách v roce 2015 vůbec nedostala do parlamentu a její prezidentská kandidátka Magdalena Ogórek (později spojenkyně Jarosława Kaczyńského) získala jen 2,4 procenta hlasu, za což se stala terčem posměšků. Ve volbách v roce 2019 se levice do parlamentu vrátila – jako koalice stran SLD, Wiosna (Jaro), Razem (Společně) a pár menších uskupení získala 12,5 procenta. V roce 2023 však přišlo zklamání: levice se sice poprvé od roku 2005 stala součástí vlády, ale ztratila 23 křesel v parlamentu. Současně prochází určitou krizí identity: oslovuje hlavně mladé liberály nebo progresivní velkoměstské voličstvo, a pokud to tak bude i nadále, je možné, že v příštích letech Polsko zase nebude mít v parlamentu žádnou levicovou stranu.

Špatná situace polské levice vyplývá nejméně ze dvou faktorů. Zaprvé, části voličů se levice asociuje s totalitou nebo „kulturním marxismem“, který údajně vládne na Západě. Zadruhé, požadavky polské levice se většinou shodují s programem liberálů. Polská společnost je z velké části rozpolcena mezi konzervativce a (neo)liberály, což levici evidentně neprospívá. Proč tomu tak je?

Z české perspektivy se může zdát zvláštní, že se voličstvo polské krajní pravice a levicových stran z hlediska politických názorů příliš neliší. Levici i krajní pravici v Polsku podporují většinou lidé mladší čtyřiceti let, jejichž názory jsou obvykle velmi liberální jak v oblasti společenských hodnot, tak ekonomiky. Krajně pravicová Konfederace (kuriózní spojení libertariánů a nacionalistů) v loňských volbách dosáhla pouze sedmiprocentní podpory, nicméně pokud by v Polsku měli volební práva pouze mladí muži, vyhrála by tato strana parlamentní volby s výsledkem 40 procent. Zajímavé je, že (podle průzkumu agentury CBOS ze srpna 2023) přes 50 procent voličů Konfederace podporuje právo žen na interrupci (u voličů levice je to přes 80 procent): z toho je patrné, že mladá generace v Polsku má velmi liberální, individualistické světonázory. Většina mladých Polek ovšem volí koalici Levice, takže je vidět, že společenská polarizace v Polsku neprobíhá jenom podle politických názorů, ale i podle genderu.

Průzkumy ukazují, že pokud by v Polsku vznikla nová sociálnědemokratická strana, mohla by získat až dvacetiprocentní podporu. Problém je ale v tom, že pojmy jako „levice“ nebo „socialismus“ mají u polské veřejnosti velmi špatnou pověst a jsou spojovány téměř výhradně s totalitou, „rozhazováním“ peněz nebo „politikou identity“, kterou známe z amerických kampusů a sociálních sítí. Tím pádem je levice v Polsku odsouzena k politice entrismu, což znamená hrozbu pohlcení jinými politickými stranami či ztrátu věrohodnosti.

A právě to se také děje. Koalice Levice měla jít k nedávným dubnovým volbám do samospráv společně s Občanskou koalicí, jenže pre­miér Donald Tusk na poslední chvíli oznámil, že půjde do voleb sám, protože vnitřní stranické průzkumy ukazují, že společný start s Levicí nepřinese jeho straně žádný prospěch. Proč by měli liberálně a progresivně smýšlející Poláci volit levici, když mnohem silnější a početnější liberálové mají skoro stejný program, aspoň v oblasti světonázorových otázek? V posledních letech navíc převzali i jiné doposud levicové požadavky, jako je uvolnění zákazu interrupcí, práva žen a sexuálních menšin nebo sekularizace státu.

Politika identity

Neoliberální ekonomická transformace devadesátých let, neschopnost politiků a absence občanské výchovy napáchaly v polské společnosti nesmírné škody, což se odráží i na volebních preferencích voličů. Dění v Polsku je ale součástí globálních fenoménů. Polsko není žádný ostrov „tradičních hodnot“, ani se tam nezastavil čas. To, že mladé ženy volí levici a mladí muži krajní pravici, můžeme pozorovat i v Německu, Francii nebo USA. Mladí lidé jsou individualističtí: levice cíli na ženy sloganem „Moje tělo, moje volba“, mladí muži jsou zase přitahováni k pravici hesly jako „Moje peněženka, moje věc“. Sociální demokracie se stále více feminizuje a přichází o hlasy bývalých voličů z dělnické třídy. Po hlasech mužů sahá alternativní pravice, která je odpůrcem mainstreamu: Trump v USA, AfD v Německu nebo Vox ve Španělsku.

Hry zvané „politika identity“ se účastní všichni a levice přitom stojí tam, kam se sama umístila. Dnešní politika není pro konkrétní společenskou třídu, ale pro identitu, přičemž nezískává podporu věcným programem, ale příběhem. V posledních třiceti letech se Polky výrazně emancipovaly, zatímco muži cítí zmatek způsobený novými socioekonomickými podmínkami liberálního řádu. Proto volí krajní pravici, která z nich dělá oběti – stejně jako část levice dělá oběti z žen – a využívá jejich obavy. (Před rokem jsem dělal rozhovor s Petrou Hůlovou, která tvrdila, že současný konflikt mužů a žen je pouze internetová fikce. Jenže to vůbec neznamená, že nemá reálný dopad na společnost.)

Levice a Konfederace zaujaly konkrétní pozice polského společenského spektra – první reprezentuje téměř výlučně mladé ženy, druhá mladé a naštvané muže. Politika identity je hrou s nulovým součtem: důležitý je prospěch pouze jedné skupiny, ať už to budou ženy, LGBTQ+ lidé, mladí muži nebo Afroameričani. Hlavní tváře Levice jako Robert Biedroń nebo Anna Maria Żukowska výslovně tvrdí, že „levice je žena“, čímž ovšem odrazují mnohé potenciální voliče. Sociolog Maciej Gdula už v roce 2021 upozorňoval, že v elektorátu polské levice nastala výrazná změna: levice přišla o bezmála půl milionu voličů starších padesáti let a získala pouze 125 tisíc voličů pod třicet let.

Vliv politiky identity je jasný: prohlubuje se polarizace a mladí muži si jen potvrzují své předsudky vůči levici. Nedávno na polských sociálních sítích proběhla „debata“ o tom, zda má levice mužům vůbec co nabídnout. Diskuse dopadla podle očekávání: každý se zakopal ve vlastním táboře a požadavky levice i jejích potenciálních mužských voličů byly zesměšňovány. Ani sázka na práva žen polské levici neprospěla – Polky raději volí liberální Občanskou platformu nebo centristickou koalici Třetí cesta. U mužů to vypadá ještě hůř – podle průzkumů je Levice posledním uskupením, které chtějí volit, bez ohledu na věk.

Opustit bublinu

Paradoxem současné polské politiky a politické paměti je fakt, že nezávislé Polsko po první světové válce vzniklo za účasti polských vlasteneckých socialistů, dnes je ovšem „levičáctví“ asociováno s antipatriotismem. Na to, že na přelomu 19. a 20. století byl moderní nacionalismus a boj o suverenitu státu silně spjat s levicovým smyšlením, se zapomíná. O absurdnosti polské situace svědčí, že když prostředí ztotožňované s levicí přijde s návrhem nových sociálních příspěvků, reformy veřejné dopravy nebo bytové politiky, objeví se okamžitě zmínky o „almužně“, „etatismu“ nebo „komunismu“. Když něco podobného navrhnou liberálové nebo konzervativci, téměř všichni jim tleskají. Označení „levičák“ je urážkou, která může mířit na kohokoli od Angely Merkelové přes unijní elity až po klasické liberály.

V nejnovějších průzkumech má koalice Levice kolem deseti procent a nezdá se, že by tato podpora mohla růst. Jak z toho ven? Řešení je nabíledni: opustit bublinu identitární politiky a kulturních válek a soustředit se na univerzální otázky – na daňovou a bytovou politiku, pracovní právo, reformu vzdělaní, infrastrukturu, energetiku a regulaci developerů a velkých korporací, které se často skrývají za fasádou liberálního progresivismu. Když například levicová poslankyně Paulina Matysiak začala podporovat projekt výstavby Centrálního komunikačního uzlu, tedy železniční rychlodráhy a obrovského letiště u Varšavy, získala právem respekt u veřejnosti.

Vše nasvědčuje tomu, že polská levice se i nadále bude snažit koexistovat s liberály v rámci jedné vlády a prosazovat tak své zájmy. Uvidíme, jestli jí to prospěje. Jsem v tomto ohledu velmi skeptický.

Autor je polonista a překladatel.