„Jaké štěstí pochopit, že země, na níž stojíš, nemůže být větší, než co zakrývají obě chodidla,“ povzdychl si Franz Kafka v jednom ze svých fragmentů. Obrazy vratkosti, ztráty pevné půdy pod nohama, závratě či troskotání se v jeho prózách objevují často. O jakých strategiích přežití vypovídají jeho plavecké metafory?
Letošní Svět knihy si jako motto vybral citaci z Franze Kafky: „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“ Když si vyhledáme dopis sotva dvacetiletého Kafky příteli Oscaru Pollakovi, z nějž citát pochází, působí pasáž ještě vyhroceněji: „Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme? (…) Potřebujeme knihy, které na nás zapůsobí jako neštěstí, jež nás bude velmi bolet, jako smrt někoho, koho jsme měli raději než sebe, jako bychom byli zahnání do lesů, pryč od všech lidí, jako sebevražda, kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás. To si myslím.“
Veletrh s ambicí simulovat na několik dní „demilitarizované pásmo kulturních válek“, kde spolu můžeme mluvit, si paradoxně vetknul do štítu pojetí knihy jako traumatizace čtenářstva a motivem moře předznamenal naše čestné hostování na veletrhu ve Frankfurtu roku 2026, které se ponese ve znamení Česka jako „země na pobřeží“. Z povahy …
