Nemrtvé paláce kultury

„Tvorivá nostalgia odhaľuje fantázie doby, a práve v týchto fantáziách a možnostiach sa rodí budúcnosť. Človek nemá nostalgiu za minulosťou, aká bola, ale za minulosťou, aká mohla byť.“ – „Ale v čase se nepohybujeme jen vpřed, někdy se vracíme a minulé se opakuje.“ Tento dialog kulturních historiků Svetlany Boym a Davida Crowleyho se ve skutečnosti neodehrál. Ostatně i v knize, odkud oba výroky cituji, je dělí několik set stran. Každopádně vystihují jedno z hlavních témat, jimž se věnuje publikace Osvěta, kultura, zábava s podtitulem Kulturní domy v Československu. Jakou roli hrají tyto všudypřítomné budovy v celospolečenské historické paměti i v našich nejosobnějších vzpomínkách?

Politický nástroj

„Kulturák“ najdeme téměř v každé větší vesnici, dosud ale neexistovala publikace, která by zevrubně shrnovala jejich historii, typologii, programovou náplň a hlavně zasazení do společensko­-politického kontextu. Podnětem pro vznik takové knihy se stal projekt fotografů Oskara Helcela a Martina Netočného, kteří několik let dokumentovali kulturní domy po celém Česku i Slovensku. S editorkami publikace Irenou Lehkoživovou a Michaelou Janečkovou se pak dohodli, že by jejich fotografie mohly být doplněny odbornými články, a výsledkem je skoro devět set stran, kde obraz a text tvoří dvě rovnocenné vrstvy.

Autoři a autorky ohledávají problematiku kulturních domů ze všech možných stran a přinášejí jejich komplexní, někdy až akademicky důkladný obraz. Knize se tak daří nabourávat některé zažité, avšak nepřesné představy, například že výstavba těchto budov je záležitostí především minulého režimu a východního bloku. Předchůdci poválečných kulturáků se totiž v Evropě objevovali už v 19. století. Stavební boom sice nastal až po druhé světové válce, ovšem pro pochopení vývoje těchto institucí je důležitý i kontext první republiky a protektorátu, kdy také docházelo v omezené míře k výstavbě či aspoň plánování kulturních domů.

Idea, že kultura má povznášet společnost, byla přirozeně jedním z hnacích motorů kulturního dění dávno před rokem 1948. Teprve po něm ale stát poskytl budování kulturních domů tak rozsáhlou ekonomickou, politickou a legislativní podporu. V socialistickém Československu se zdůrazňoval osvětový potenciál kultury a právě kulturní domy byly vnímány jako důležitý nástroj kulturní politiky. Právě od jejích proměn se odvíjela i architektonická podoba kulturáků, které se v knize věnuje hned několik kapitol a kterou vedle Helcelových a Netočného fotografií přibližuje i množství dobových snímků a skic. Podoba budov variuje od staveb vycházejících ze socialistického realismu přes přísnou modernu až po postmoderní pokusy, od architektonických klenotů po banální stavby, někdy se jedná o návrhy nejzvučnějších jmen československé architektury, jindy o domy postavené svépomocí při akcích Z (což ovšem nemuselo být v rozporu).

Venkov moderní

Cenné na knize česko­-slovenského autorského kolektivu je právě téma kulturní politiky a toho, jakou roli kultura ve společnosti hraje. V 19. století byla součástí emancipačních hnutí, což se odrazilo i v budování institucí a jejich sídel, jež si stavěla jednotlivá etnika, třídy či konfese. Následoval pokrokový univerzalismus a masarykovský humanismus, který se snažil kultivovat nejširší vrstvy obyvatelstva. Socialistický režim pak k osvětě přidal propagaci stranické politiky, k čemuž v šedesátých letech přibyl požadavek uspokojování kulturních potřeb všech obyvatel. Po sametové revoluci došlo k ekonomizaci kultury: ta už neměla sloužit humanistické emancipaci či státní propagandě, ale měla si na sebe především vydělat. V mnoha případech se tak z kulturních domů stala centra komerčních služeb pochybné kvality a na řadě míst zanikly.

Situace po roce 1989 by mohla ústit v jednostrannou, plochou adoraci kulturáků, vezoucí se na současné popularitě modernistické architektury. Je proto třeba připomenout, že kulturní domy byly zejména v padesátých letech stavěny jako místa propagandy autoritářského režimu, zároveň ale nesklouznout k jejich od­­mítání v duchu nereflektovaného antikomunismu. Kniha se zdárně vyhýbá oběma pólům a zároveň nastavuje zrcadlo naší současnosti. Zatímco předchozích dvě stě let se různorodá státní uspořádání snažila pomocí kultury povznést i ty nejzapadlejší kraje a dopřát kulturní statky i lidem na nejnižších stupních společenského žebříčku, polistopadový režim na to hlavně ve svých počátcích zcela rezignoval. Dodejme, že ačkoli byly kulturní domy nástroji centralizované státní politiky, byly obyvateli žádány a v mnoha případech, zvláště na venkově, i budovány, což podle socioložky Hany Librové „do značné míry odpovídalo touze nezůstat zaostalými venkovany“.

Přestože řada kulturních domů nemá v současnosti odpovídající využití, většina z nich slouží místním společenstvím dodnes. Zhruba v posledních deseti letech se po éře odmítání čehokoli spojeného s minulým režimem do kulturáků znovu investuje a obce je opět vnímají jako místa příhodná pro společenské a kulturní vyžití. Jiné vhodné prostory ostatně v menších obcích ani nebývají. Na druhou stranu zejména ve velkých městech s lukrativními pozemky se stále destruují i velmi kvalitní stavby – v čele s pražským Edenem, který v blízké době zřejmě nemine demolice, a bratislavským Istropolisem, zbouraným v roce 2022. Henrieta Moravčíková s Peterem Szalayem v souvislosti s Istropolisem upozorňují, že „jadrom problému môže byť práve politická vôľa dnešných elít vymazať architektúru modernizmu pre jej schopnosť vyvolávať spomienky na dedičstvo sociálneho štátu“.

Žité utopie

Kulturní domy jsou pro mnoho lidí v Česku i na Slovensku dějištěm autentických osobních vzpomínek, které formují náš pohled na minulost často výrazněji než velké dějinné události. Kulturáky byly a jsou místem, kde se konají taneční, maturitní plesy, místní zábavy, volby nebo školní představení, a troufám si tvrdit, že v Česku neexistuje osoba, která by aspoň jednou v životě nenavštívila kulturní dům. Jsou nedílnou součástí naší fyzické i mentální krajiny. Nepřímým důkazem jsou i fotografie Helcela a Netočného, kteří se při snímání interiérů kulturních domů zaměřili jednou na velkolepé prostory, jindy na drobné detaily, vždy ale bez lidí. Z jejich snímků čiší atmosféra přízračného bezčasí: sledujeme něco ztraceného v minulosti a zároveň velmi blízkého. Defilé sedaček, opon, jevišť i hledišť, svítidel a šaten z desítek československých kulturáků se slévá v jeden univerzální, důvěrně známý prostor, kde je cítit vůně koženky a lehce zatuchlých závěsů, prach usedá na letité monstery a třpytí se ve svitu vitráží a luxferů, zatímco je slyšet vrzání sedadel, cvakání těžkých lítaček a ozvěnu v prázdných sálech.

Tato zkušenost je příliš kolektivní a určující na to, abychom kulturní domy mohli odmávnout jako utopistický projekt, který skončil s minulým režimem. Mnohé se nepovedlo, ale kulturní domy jsou tak silnou součástí naší identity, že predikce jednoho z autorů Lukáše Veverky, že by se mohly stát znovu nástrojem emancipace, tentokrát v rámci komunitní kultury budované zdola, není tak pošetilá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak píše David Crowley v závěru své předmluvy: „V dějinách kulturních domů můžeme rozkrývat měnící se představy o utváření a kontrole veřejného prostoru, proměnlivé pojetí občanství a kultury, obyčejné potěšení z pospolitosti i ideologické imperativy a vize nového vedle adaptivního zrecyklování starého.“