Shnilé tělo Řehoře Samsy, pravděpodobně nejslavnějšího literárního brouka, se stává humusem, na němž „přes všechno soužení rozkvetla v krásnou a kyprou dívku“ jeho sestra. Podoby literárních metamorfóz ukazují, že záchrana často přichází z nesamozřejmých zdrojů.
Metamorfóza – změna forem a tvarů – je zřejmě primárním obrazem života a tvorby vůbec. Když hodlá Ovidius vyprávět o tom, „jak těla v podoby nové se změnila“, začíná stvořením světa, při němž se jako stěžejní překážka jeví, že nic nemá stálý tvar, sucho se sváří s vlhkem, lehké s těžkým, tvrdé s měkkým. Tvůrčí duch tedy musí tento chaos začít formovat – odlučuje, rozuzlovává, spoutává, rozděluje „rozmezím přesným“ a vše pak korunuje Prométheus, který smísí božské semeno s hlínou a vodou, aby pustá země „změněna byla, a přešla tak v neznámé podoby lidí“. Proměna s sebou nese pohyb a dynamiku, ale též naději v kontinuitu či pokrok, jež vyvolávají úžas. Goethe ve svém eseji o metamorfóze rostlin z roku 1790 žasne nad proměnou tuhého, nehybného a zdánlivě mrtvého semene v klíčící rostlinu: „Takto příroda bují v svém plném a vznešeném zjevu, článek s článkem je spjat po stupních výše a výš. Stále nanovo žasneš, když nad štíhlým …
