Když se Řehoř Samsa ráno vzbudí proměněný v brouka, je zároveň stále ještě trochu Řehořem, ale přestává jím být. Co má společného motýl s housenkou a my sami s nemluvnětem, jímž jsme byli? Proměny se vzpírají striktní racionalitě, a přesto se bez nich nedá rozumět dnešnímu světu.
Moje teta byla jabloň. O mně se později říkalo, že jsem byl v mládí vlnou na vodě (…) Moje teta neurodila plody. Také moje potoky, podobny jiným vodám, uháněly s nesmyslným pleskáním do prázdna. Kořeny bychom měli opět vsadit do země, a třebas to byl květináč, přenosný, a pak jít chytat vítr mezi dunami času.
Franz Wurm
Někdy v průběhu doby, po kterou se vědomě zajímám o proměnu a proměny, jsem si položil otázku, kdy jsem se vlastně s proměnou poprvé setkal. Odpovědí je více, podle toho, jak to myslíš – prodělal proměnu, nebo ji poznal? A zřejmě hodně z nich je nám společných. – Tedy poprvé asi v momentu svého zrození, který nelze přesně umístit, protože si na něj nepamatuji, a také v tom je proměna: poté si už něco pamatuji. To je radikální změna stavu, i když se možná úplně nepočítá, a leckdo oprávněně namítne, že člověk je po celý život ne asi zcela stejný, ale nějak identický. Nejsem si tím jist, ale budiž. Druhé setkání? Možná jako dítě, …
