Čistý bílý papír a velké rozpaky. Ve dnech tohoto věku prázdná obrazovka monitoru, rozpaky stejné. To je počátek psaní. Komu se mám svěřovat a s čím? Co je to za posedlost? Výraz jakého nezdraví? Snad psaní z dějin lidstva zvolna zmizí. Zatím to tak ale nevypadá. Zatím cpeme draku papíry do plamenné tlamy, trháme je na cáry a házíme do propasti, rozemleté na zrna veršů sypeme vzkazy ptákům, naplňujeme jimi lahvice a vrháme je do oceánů. Slyšíme nad sebou soudný hlas: tvoje psaní nemá žádný smysl a nikdy nemělo.
Máme všechno psát jako dopis babičce (nebo tetičce?), řekl jeden autor deníku. Já žádné babičce nikdy dopis nepsal – měl bych to ještě zkusit? Najít si nějakou babičku a poslat jí dopis, jen tak, jménem lidstva a jeho psavců? Ale on to ten autor nejspíš myslel jinak. Šlo mu o naléhavost. Bez ní je i dopis tetičce mrtvě narozené dítě.
Bez naléhavosti nemá cenu ani dopis ještě vzdálenějšímu příbuznému, než je babička. Buď naléhavý – to znamená, že na něco …
