Kolektivní monografie Nekončící příběh analyzuje způsob, jímž ve 20. století české a slovenské dějepisectví reflektovalo vznik společného státu. Snaží se přitom nevyhýbat žádným interpretacím, které jednotlivé historiografické přístupy v různých dobách přinášely.
Jedním z frekventovaných témat současného dějepisectví je historická paměť a její úskalí, respektive politická instrumentalizace dějin a s ní spojené polemiky či kulturní války. Ačkoliv vznik samostatného Československa patří mezi konsenzuální milníky a je posvěcen státními oslavami, jeho interpretace procházela v průběhu minulého století rozmanitými zákruty. Jan Hálek, Boris Mosković, Tomáš W. Pavlíček a Jakub Štofaník v monografii Nekončící příběh se právě těmto zákrutům věnují – od sporů o zásluhy na vzniku republiky v meziválečných letech po různice devadesátých let v době jeho rozpadu.
Ve službách státu
Historici z Masarykova ústavu sledují řadu polemik, které od počátku československého státu vyvstávaly. Obvykle bývají připomínány tři verze zakladatelského narativu: první z nich vycházela z prohradního milieu kolem T. G. Masaryka a zdůrazňovala zahraniční odbojovou akci; druhá kolem konzervativní pravice naopak vyzdvihovala podíl domácího odboje; a …
