V minulém díle jste viděli: poetika – není-li to silné slovo – nanejvýš splývavá; od každého z podnětů na velikolepé tabuli dne trochu; vehementně, neústrojně roubováno na nehmatné povědomí o tradici. Tvůrce či tvůrkyni této pracně vyráběné, nebo naopak zhola neuvědomělé poetiky si představujeme jako málo zručného obchodníka se slovy, spíš úslužného příručího nakladatelského trhu, který přece dělá všechno správně; podle pokynů poptávky; s vidinou básně jako dobře postaveného projektu; na kterej můžeš normálně žádat, v souladu s podmínkama ministerskýho programu podpory vydávání tištěnejch neperiodickejch publikací. Čti: Zase jedno z trudných setkání s verši, jimiž kdosi mínil komusi sdělit cosi, ale proč?
Rozčílení se mísí s rozčarováním a rodí se zbytečná úvaha: Lyrická poezie, kde jedno (autorské) „já“, byť sebeobraznějšími, sebeexpresivnějšími prostředky, vyjmenovává, ornamentalizuje, predikuje nespočet libovolných vlastností jinému (lyrickému) …
