V psaní Franze Kafky představuje lidské tělo podobně mnohoznačné území jako kolonie v dobové dobrodružné literatuře. Postavy se mění ve zvířata nebo jsou vykloubené jako loutky. V jádru těchto proměn se nacházejí gesta – předmět dokonale přesných popisů a zároveň „temná místa podobenství“.
Ve své krátké, na první pohled marginální Vzpomínce na Franze Kafku pražský německojazyčný básník a překladatel české poezie Rudolf Fuchs (ten, který v roce 1932 vytvořil libreto pro Schulhoffovo oratorium Komunistický manifest) popisuje společnou noční procházku skupinky přátel, při níž se, jak pisatel zdůrazňuje, projevila Kafkova otužilost. „Bylo to v zimě a hrozně mrzlo.“ Kafka byl oblečen nápadně lehce a vyprávěl ostatním, že se celoročně koupe ve studené vodě.
Hodnota drobné historky – kterou Max Brod zahrnul do své kafkovské biografie – zdánlivě spočívá jen v tom, že stvrzuje Kafkovu kondici kolem roku 1912. Vyprávění o spisovatelově otužilosti však ústí v nečekaný obraz. „Vzpomínám si,“ píše Fuchs, „že jsme tehdy zrovna stáli nad vinohradským viaduktem. Kafka si vyhrnul nohavici a ukazoval v mrazivé noci holé lýtko.“ Na tomto místě družná atmosféra ustupuje do pozadí. Náhlé odhalení lýtka přece jen působí až příliš názorně …
