Z náročnosti může povstat vznášení

Letošní rok je ve znamení akcí, které připomínají život a dílo Franze Kafky. Málo autorů se těší tak hojným interpretacím, ale i zájmu životopisců. Víme, ve kterých kavárnách sedával, kde zahradničil, jakou četbu doporučoval sestrám. Je vůbec něco, co o Kafkovi ještě nevíme a měli bychom vědět?

Nevíme to nejpodstatnější. Pokud se vydáváme na výpravy jeho životem, může nás jako ty, kdo sami zahradničí, potěšit, že v něm nacházíme spřízněného ducha, ale řekne nám to jen něco o nás a naší zvědavosti. To, co je o Kafkovi potřeba vědět, budeme vědět, až když se ho naučíme číst. A to je v dnešní době, kdy pro přehlcenost obrazy na internetu, v televizi nebo v komiksech schopnost číst ztrácíme, čím dál těžší.

Felici Bauerové poslal Kafka několikrát své fotografické portréty s komentářem, že tak doopravdy nevypadá – jeho jedinou „pravdivou fotografii“ prý zná adresátka z jeho textů. Značnou část Kafkova díla tvoří právě autobiografické texty, korespondence a deníky. Do jaké míry jsou pravdivým literárním autoportrétem?

Připomeňme si Kafkovu charakteristiku sebe samého: „Nejsem nic jiného než literatura. Já z literatury sestávám.“ I kdyby nám to neřekl, museli bychom na to při pozorném čtení přijít sami. Ať píše, kde píše, v povídce, v deníku, v dopise, nikde nepíše než literaturu. A píše ji natolik z hloubi své bytosti, že na světlo ze svého nitra dostává, doluje, vynáší obraz sebe sama. Je to přesný autoportrét a je to jednoznačně literatura. A jestliže se nám někde zdá, že Kafka zveličuje nebo upadá do protikladu, je to vždy jen v rámci stylu, a tudíž rozpoznatelné, nebo dokonce i jím samým vyslovené. O Dopisu otci například sám říká, že je to dopis advokáta, který přehání, aby co nejlépe ukázal, jak vzniká strach z otce.

Kafka se charakterizoval jako „nedochvilný pisatel dopisů“. Jeho listy rodině, přátelům i ženám ale svědčí spíš o cizelovanosti a komponovanosti. V případě milostné korespondence si pak nelze nevšimnout výrazné tělesnosti – Kafka si Mileniny dopisy rozkládá na obličeji, mazlí se s nimi i hádá. Jak náročné je pro překladatelku pobývat v takovém světě?

Je to nakažlivé. Člověk se pak mazlí s překladem. Nemůže už brát překlad jako ře­meslnou nebo snad lingvistickou záležitost. Opouští ho střízlivost. Je na tom svým způsobem lépe než autor, který si ovšem hru prstů mazlících se s ještě neotevřeným dopisem užívá, jenže překladatel je zároveň i čtenářem, sleduje divadlo odehrávající se před ním v němčině a scénu si vychutnává i v češtině – přicházejí­-li mu z ní slova. Ale nemohou nepřicházet, když je vlastně zároveň i „autorem“. Pobývat v takovém světě je jako pobývat v čtenářském ráji: je to náročné, ale právě z náročnosti může povstat vznášení.

Řada učebnicových charakteristik Kafkova stylu zdůrazňuje lakoničnost či strohost úřednického jazyka, případně dialogickou absurditu. Jeho texty jsou ale plné metafor. Dopisy Mileně, které jste překládala, přímo dokládají schopnost básnit. Vyplývá to pouze z konvencí milostného dopisu, nebo se zde zřetelněji ukazuje něco, co je vlastní i dalším Kafkovým textům?

Kafka píše literaturu stejně intenzivně v takzvaně literárních textech jako v korespondenci nebo denících. Rozdíl je pouze v tom, že zde má před sebou konkrétního čtenáře, ať už sám sebe, nebo přítele či milovanou ženu. Tím pak stoupá, dejme tomu, srozumitelnost výpovědi, nebo lépe: její „srdečnost“, její živost a lidské teplo. V jeho korespondenci se ženami však myslím nelze najít banální zamilované obraty, jak na to občas narážíme jinde, i u věhlasných autorů. Kafka v sobě nikde nezapře pozorovatele a tvůrce, což mu zjednává od adresáta odstup i v těch nejvypjatějších a nejvzrušenějších chvílích. Jako by měl v sobě hráz, která nepropustí nic, co by bylo plytké. Strohý jazyk pak o to výrazněji dává vyvstat metafoře. Obraz se neztrácí ve werfelovské barokní záplavě. A ovšem, čteme­-li Kafkovy romány zblízka, do hloubi, odhalíme barvitost jeho stylu všude. Mnohý odstavec jako by ústil v patos, škála odstínů od temné přes komickou až potutelnou notu je všudypřítomná i v Procesu, a dokonce i v té hrůzostrašné historii o kárné kolonii.

Fernando Pessoa, v lecčems Kafkův blíženec, napsal, že každý milostný jazyk je směšný, jinak by to nebyl milostný jazyk. A jeho milostné dopisy to skutečně potvrzují. Jak si vysvětlujete, že právě Kafkův milostný jazyk je prost nejen plytkosti, ale i trapnosti, k níž je Kafka tak citlivý?

Vidíte, zrovna čtu Knihu neklidu, kterou jsem dostala darem od jedné milé, velmi mladé slovenské čtenářky – což dokazuje, že i v devatenácti může člověk hltat nelehkou literaturu, nebo právě v tom věku! A stejně tak se může vyskytnout autor, který svůj život žije zaujatě, v tomhle případě vzhledem k jazyku a literatuře. Má v sobě onu záklopku, nemůže mluvit trapně, protože i v milostném dopise stojí zároveň nad věcí. A neznamená to, že by byl méně zamilovaný, je to prostě jeho modus vivendi: literatura vždy a všude. Milováním pak nejen miluje ženu, on v sobě milováním stupňuje literaturu. Nebo, chcete­-li, život. V jednom dopise Mileně Kafka praví: „A já vlastně vůbec nemiluji Tebe, nýbrž víc, nýbrž své bytí Tebou mi darované.“

Pořádáte literární procházky po místech spojených s Kafkou. Co pro vás znamená vstoupit do Kafkových stop?

Mé procházky nesou záměrně jiný název, nechodím ani tak „ve stopách“ Franze Kafky, jako „z příběhu do příběhu“ s Franzem Kafkou. Jen vlastně nahrazuji čtenářské křeslo tam, kde je lidem milejší vnímat autora ušima a rozhlížet se přitom očima po místech jeho inspirace. Je snad určitým stvrzením kvality jeho textů, že mě pořád ještě ne­­­omrzelo ty drobné příběhy předčítat a těšit se z toho, jak ten neobyčejný humor, ty neobvyklé úhly pohledu působí na druhé. Možná si tak i užívám čtenářského společenství – když už jinak sedám jen o samotě u psacího stolu nebo ve zmíněném čtenářském křesle.

Hraje zde ale také roli moje nespokojenost s tím, jak je Kafka vnímán skrze klišé, slůvka jako „kafkárna“ a povrchní obrazy člověka depresivního a nevstřícného. Rozdíl od skutečného člověka je tak nehorázně veliký! Budete se ptát, jak to můžu vědět, a ráda vám odpovím, že naprosto opačný charakter jeho povahy jsem vyčetla nejen z jeho textů: existují i vzpomínky známých, přátel i milých – třeba nekrolog Mileny Jesenské nebo příběhy Dory Diamantové, která s ním přímo žila v jedné domácnosti… To všeobecné zkreslení nelze vysvětlit jinak, než že Kafka prostě nemá čtenáře, že se lidé jen spoléhají na to, co o něm slyšeli. A tak se snažím, kapku po kapce, šířit v malých procházejících se skupinkách jeho „pravý“ obraz, nezatížený jakýmkoli nánosem.

V Kafkově knihovně je řada výtvarných monografií. Víme, že chodil rád do kina a divadla, že byl výborný kreslíř a karikaturista, a především: jeho texty jsou velmi vizuální. Vy sama se autorsky věnujete fotografii. Je pro vás vztah k obrazu při překládání Kafky důležitý?

Kafkovo dílo sestává v podstatě jen z obrazů, všechny myšlenky a nápady podává jimi, všechno je to slovní imaginace. To je základní fakt, jejž překladatel musí nahlédnout. Kafka byl tak přesný pozorovatel, že jím popsané gesto mnohdy vysloví charakter celé postavy. A to je důležité vidět. Jenže právě na tomto poli dochází, řekla bych až celosvětově, k osudové záměně. Ostře vnímáme složitost Kafkových románů, a abychom k nim umožnili přístup, pokoušíme se jejich řeč zjednodušit – adaptujeme je. Kolik slavných kreslířů už podle Kafky vytvořilo paralelní romány v komiksech! Jsou to někdy výrazná díla, která je jistě možné obdivovat – ovšem jakožto díla oněch kreslířů, nikoli jako díla Kafkova.

Co se při adaptaci děje? Kafkovy očima ne­­uchopitelné, abstraktní obrazy zdvojujeme konkrétními kresbami. Když Kafku napadlo, že by vydavatel Proměny mohl nechat povídku ilustrovat, v hrůze se vrhl ke stolu a napsal do nakladatelství: Jen to ne! Jen žádného brouka! Nanejvýš pootevřené dveře… Slovní obrazy totiž ponechávají otvor, kterým prýští neuchopitelno, tajuplno, absurdno, přízračno. Vidíme­-li v komiksu pod slovní bublinou brouka, přízračno je v tahu. A co hůř, v tahu je rovněž čtenářova souhra s autorem, jeho představivost je s konečnou platností svázána představou kreslíře. Jak mám potom jako čtenář ještě v duchu usilovat o svou představu, tápat ve své zkušenosti, snažit se autorovi porozumět?

Kafky se vydatně chopila popkultura – ať už v podobě turistického kýče, srovnatelného snad jen se švejkovskými pivnicemi, nebo v komiksových adaptacích či životopisných seriálech. I sám Kafka ale byl konzumentem dobové populární kultury a zpěvačky, cirkusové krasojezdkyně či varietní umělci vstupují i do jeho próz. Patří tedy Kafka popkultuře, anebo se jedná o podružnost, která pouze odvádí pozornost od jeho náročného díla?

Kafka byl nakloněn všemu novému, dokonce ani nijak zvlášť nesmutnil nad zkázou starého židovského ghetta, chodil tím zbořeništěm­-staveništěm se zjevnou zvídavostí, stejně jako přijímal nové vynálezy, třeba parlograf nebo telefon – a přece se necítil dobře, měl­-li telefon fyzicky použít. Při své touze svět uchopit ze všech stran musel poznávat všechno, cirkus, varieté Lucernu, vše musel propojovat. Avšak spisovatelovo zkoumání, aby dokázal svět vpravit do textu, je něco docela jiného, než když druzí hotový text zkreslí – nezaleknu se ani slova znetvoří. Tehdy vznikají falešné interpretace, jež nám znemožní text pochopit, nebo i jen se ocitnout v jeho snových tenatech, takže vnímáme něco odlišného, než co autor napsal. Konkrétní reakce čtenářů na komiksy podle Kafkových románů hovoří jednoznačně: adaptací se srozumitelnosti nedosáhne, naopak, vše se rozklíží, rozkouskuje, zviditelní se nepřítomnost zápletky – přitom v Kafkově díle je zápletka v každém odstavci, jde o dobrodružství vyprovokovaná jazykem, která nejsnadněji nahlédneme v dopisech, protože tam je nemusíme luštit, tam se nám podávají přímo a živě. Proč nutíme číst žáky a studenty jako první jeho složité romány, když by mnohem lepší službu poskytly krátké povídky nebo právě dopisy? Kafkův životopisec Reiner Stach vypráví, jak se v Brazílii dvanáctileté, třináctileté dívky do autora Dopisů Mileně beznadějně zamilovávají. A v momentě, kdy třeba i podvědomě nahlédneme, že příběh se nám podává tímto dobrodružným barvitým jazykem, budeme číst i Proces jinýma očima.

Překládáte také texty Friedricha Nietzscheho. On i Kafka často píší o smíchu, ironii, jejich styl má výrazné groteskní rysy. Oběma je vlastní určitá poťouchlost. Jsou si podle vás v této poťouchlosti podobní? A je vám osobně Kafkův či Nietzscheho smysl pro humor blízký?

Chceme­-li být konkrétní, budeme muset v jejich smíchu asi přece jen rozlišovat. U Nietzscheho šlo často o „radostnost“, kladný pocit vzhledem k osudu, postoj, kterým přemáhal své strašlivé fyzické bolesti a nemoci a také svou osamělost. Kafka nikdy osamělý nebyl, se svými přáteli se pravidelně stýkal, vyměňoval si s nimi své literární zkušenosti. A nemoci propadl, až když se začal nutit ke vstupu do zodpovědného lidského svazku. Ale myslím, že pro oba představovaly smích, ironie, groteska, poťouchlost – u Nietzscheho až jízlivost – způsob, jak odlehčit nebezpečí přílišné vážnosti. Jak literatura, tak filosofie potřebují nadhled a všechny jmenované prostředky „zešikmují“ světlo, v němž autoři píší. Nietzscheho amor fati je úžasný nápad, jak procházet životem. Kafkův humor v krátkých povídkách a dopisech čtenáře v životě nadnáší. Ano, v těchto aspektech mi jsou oba nápomocní a jsem ráda, že jsem se jim ocitla nablízku.

Pro Kafkův i Nietzscheho způsob myšlení i psaní je důležitý fragment a oba to i přímo tematizují. Je náročné v překladu zprostředkovat fragmentárnost, aforističnost či nedořečenost, jak ji umožňuje jejich specifická němčina?

Už jsme tu v jedné otázce nakously „básnivost“ Franze Kafky. Osobně si myslím, že Kafka byl básník. Básník v próze. Nejen že používá jednoznačně básnické prostředky, jako jsou metafora, příměr, alegorie, nadsázka, paradox, komika či absurdita, navíc mu vyhovuje i krátký formát. Jeho „fragmenty“ jsou často dotvořené a uzavřené celky, kdežto román nedokončil ani jeden. Také Nie­tzschemu vyhovovala forma aforismu nebo básně a i pro něj platí ucelenost jednotlivých útvarů.

Nezdá se mi ale, že by bylo nutné nějak dlouho přemýšlet, jak tyto celky převést do češtiny. Vycházím prostě z daného německého tvaru a pokouším se mu co nejvěrněji, ve všech možných rovinách, porozumět, přesně jako básni. Tyto „fragmenty“ je nutno stále dokola číst a prokopávat se postupně k vrstvám, ze kterých vzešly – autor svou inspiraci zná, překladatel se k ní musí pročíst. Jejich překládání se tudíž velmi podobá překladu poezie. Vaše otázka ale možná míří spíš ke „schopnostem“ češtiny. Bohatý, složitý, a přesto přehledný jazyk, jakým je dřívější ryzí němčina, jde převádět do dnešní češtiny čím dál hůř. My se v našem jazyce stále horečnatěji zbavujeme všech zpřehledňujících a zhutňujících prostředků a vlivem různých ideologií jazyk naopak rozmělňujeme – ale v tom si s námi současná němčina nezadá, ba naopak. Sevřenosti aforismů to ovšem nepřidá.

V srpnu má vyjít doplněné a aktualizované vydání vašeho překladu Dopisů Mileně. V čem bude aktualizované a doplněné?

Od posledního vydání Dopisů Mileně uběhlo téměř čtvrt století. Už tehdy spolupracovalo dnes zamlklé Nakladatelství Franze Kafky s německým kritickým vydáním, které však zdaleka nebylo ve věci Kafkovy korespondence u konce bádání. Poslední ze svazků tohoto chronologického kritického vydání není venku ještě ani dnes, ale bádání mezitím samozřejmě pokročilo. Takže nové české vydání obsahuje jinak datované dopisy, tedy oproti roku 2001 v jiném řazení, a doplněn byl z deníků – i Brodových – nějaký ten krátký úryvek v podobě koncipovaného či citovaného dopisu. K žádným podstatným změnám v náplni korespondence však nedošlo. Všechna dříve vytečkovaná místa, kvůli zmínkám o osobách, které v době předešlých vydání v šedesátých letech ještě žily, nebo „cenzurované“ pasáže těžko stravitelné po zážitku holocaustu už byly do posledního vydaného díla z Kafkova nakladatelství v roce 2001 doplněny.

Zatímco v minulosti vznikal nespočet často protichůdných nebo zavádějících interpretací Kafkova díla, dnes můžeme sledovat (částečně asi pod vlivem Reinera Stacha) snahu číst Kafku bez jakéhokoliv předporozumění. O čem tento trend vypovídá?

Ano, jako bychom už nechtěli propadat předem daným hodnotícím postojům. Jestliže badatelé nasazovali na Kafkovo dílo své šablony, bylo to proto, že potřebují vodítka, směr, kterým dílo vysvětlovat. Dnes chceme být bez vodítek a řetězů, ale nedokážeme víc než se nechat vést životopisem. A tak se ani Reiner Stach neobešel bez předem stanovené biografické devízy. Dnes sice opouštíme sionismus, politické ideové pozadí, c. k. úřednickou linii, ale místo nich se v televizních seriálech vrháme na pitvání Kafkova života. Jenže shrnout něco podstatného o autorově díle vyžaduje důkladnou četbu tohoto díla, nikoli života.

V úvodu jste mluvila o tom, že je potřeba naučit se Kafku číst. Vyžaduje to nějaké specifické čtenářské dovednosti?

Tu nejdůležitější, bez které se pravý čtenář neobejde: číst pozorně. Žádnou jinou.

Předpokládám, že ti, co Kafkovy texty čtou a jeho dílem se zabývají kontinuálně, nemají potřebu připomínat si výročí jeho smrti. Přesto – je něco, co vám v kafkovských „oslavách“ chybí?

Naštěstí už konečně mohu mluvit v podmiňovacím způsobu: bylo by mi velmi scházelo, kdyby se někdo nevzchopil a neujal se v rok takového výročí reedice Kafkova v Čechách už dávno rozebraného díla. Jenže on se takový dobrodruh našel a Kafkovy spisy začalo znovu vydávat nakladatelství – KAVKA!