S překladatelkou a germanistkou Věrou Koubovou jsme mluvili o „dobrodružstvích vyprovokovaných jazykem“ i o Kafkově smíchu a básnivosti. Mimo jiné jsme se zeptali, zda se dá vstoupit do stop všudypřítomného pražského chodce a jak k mytizovanému autorovi přistupuje popkultura.
Letošní rok je ve znamení akcí, které připomínají život a dílo Franze Kafky. Málo autorů se těší tak hojným interpretacím, ale i zájmu životopisců. Víme, ve kterých kavárnách sedával, kde zahradničil, jakou četbu doporučoval sestrám. Je vůbec něco, co o Kafkovi ještě nevíme a měli bychom vědět?
Nevíme to nejpodstatnější. Pokud se vydáváme na výpravy jeho životem, může nás jako ty, kdo sami zahradničí, potěšit, že v něm nacházíme spřízněného ducha, ale řekne nám to jen něco o nás a naší zvědavosti. To, co je o Kafkovi potřeba vědět, budeme vědět, až když se ho naučíme číst. A to je v dnešní době, kdy pro přehlcenost obrazy na internetu, v televizi nebo v komiksech schopnost číst ztrácíme, čím dál těžší.
Felici Bauerové poslal Kafka několikrát své fotografické portréty s komentářem, že tak doopravdy nevypadá – jeho jedinou „pravdivou fotografii“ prý zná adresátka z jeho textů. Značnou část Kafkova díla tvoří právě autobiografické texty, korespondence …
