Prozaický debut španělské publicistky Layly Martínez se dá zařadit do populárního subžánru sociálního hororu. Děs neplyne z nadpřirozených úkazů, ale z traumatizující skutečnosti několika generací žen. Realita útlaku, chudoby a diktatury nabývá v novele Červotoč podoby, která předčí mnohé noční můry.
Americký spisovatel Jeff VanderMeer v jedné recenzi píše o „nabitých“ obrazech. Umělecké obrazy, ať už vizuální, nebo literární, podle něj mohou být netečné, což znamená, že v nich není nic jiného než to, co reprezentují. „Nabité“ jsou naopak ty obrazy, které vyzařují něco navíc. VanderMeer to popisuje jako rezonanci, jež se nás nedotýká intelektuálně, ale spíše souzní s našimi životními pocity. Takové obrazy dominují v umění, které je imaginativní, snové a evokativní. Nejde v nich o to, aby něco symbolizovaly – působí přímo svou snovostí, podivností, neredukovatelností na konkrétní či metaforické významy. Často jde o výjevy spojující nejbanálnější každodennost s prvky, které jsou vykloubené, které z reality přetékají někam ven, které ji deformují a narušují její zvyklosti. Uvažovat o „nabitých“ obrazech dává podle mě smysl zvlášť u současných filmových a literárních hororů, které se snaží zprostředkovat něco jako „sociologickou …
