Oblastní galerie Liberec, 14. 6. – 13. 10. 2024
V prvním patře prosvětlených libereckých lázní se skrývá nečekaně industriální výjev – svařené pahýly kovových stromů vyrůstající z černých barelů, haldy železného klestí a kusy uhlí. Jeho autorka, umělkyně Dagmar Šubrtová, se tématu těžbou zasažené krajiny věnuje dlouhodobě – v nultých letech byla kurátorkou Galerie Mayrau v bývalém hlubinném dole nedaleko od Kladna (kde se dnes stará o Dům Válovek) a konstrukce kovových stromů se v její tvorbě objevují už několik let. Šubrtová zkoumá možnosti interpretace přírody, která je na první pohled zničena těžbou, a kterou proto obvykle považujeme za mrtvou, a nachází v ní mnoho momentů, jež stojí za zvýšenou pozornost. V současné výstavě se soustředí například na přírodní sedimenty v hornině, o níž kurátorka Tea Záchová píše, že je v dnešní době vnímána negativně. Troufl bych si tvrdit, že uhlí je vnímáno v principu neutrálně, ale jeho těžba je tím, co čelí soustavné kritice. K těmto současným tématům se ale Šubrtová překvapivě neobrací – těžba se v její tvorbě jeví jako relativně vzdálená historie, která nám zanechala prázdné doly a měsíční krajinu. Když v galerii projdete kolem muzeální prezentace sedimentů miliony let starých přesliček, kapradin a listů bříz do zadní místnosti výstavy, najdete zde mechy a další rostliny, kterými dnes haldy postupně zarůstají. Šubrtová si tak ve své postapokalyptické instalaci paradoxně především připomíná hlubokou minulost a vzdálenou budoucnost, tedy doby, v nichž je Kladensko zeleným pralesem plným života.