pán prstenů

„Nikdy se mi už žádná knížka nebude líbit tak jako Pán prstenů,“ prohlásila pochmurně má sedmiletá dcera, když jsme spolu před rokem naposledy zavřeli Návrat krále. Nebyla to tak docela pravda, letos byla ještě smutnější, když jsme dočetli poslední díl trilogie Jeho temné esence od Philipa Pullmana. Ale to není podstatné, její tehdejší rezolutnost znamenala, že s Pánem prstenů prožila první silný čtenářský zážitek typu „chci, aby ta knížka nikdy neskončila“.

Když jsem jí zakladatelské dílo vysoké fantasy četl, opisoval jsem vlastně poslední úsek čtenářského oblouku, na jehož počátku mi Pána prstenů četli moji rodiče. Také pro mě se jednalo o iniciační zážitek. Na hobity, elfy a trpaslíky jsem si hrával po mnoho dalších let při každé procházce lesem (který se tenkrát pochopitelně hemžil skřety) a Pána prstenů i Hobita jsem četl ještě mnohokrát sám. A později také Silmarillion a Nedokončené příběhy, které vyšly až po Tolkienově smrti péčí jeho syna Christophera. V devadesátkách, kdy byl internet v Česku teprve v plenkách, jsem nemohl tušit, že se jedná jen o malou část posthumně vydaného díla, kam náleží mimo jiné monumentální dvanáctisvazková Historie Středozemě. Mnohé z fragmentů přitom patří k nejpozoruhodnějším Tolkienovým textům – například příběh manželských neshod númenorského prince Aldariona a jeho manželky Erendis, v němž proti sobě nebojuje Dobro a Zlo, nestojí ve stínu zlé sudby, pouze vypráví o rozdílných potřebách dvou lidí, kteří se možná poněkud nerozvážně vzali.

Jak se přestávky mezi návraty k Tolkienovi prodlužovaly, měnil se můj čtenářský obzor a s ním i pohled na Středozemi. Anglický spisovatel byl nevyhnutelně nejdřív sražen z piedestalu, odstěhován do mentálního čtenářského „suterénu“, kde zapadal prachem, pak znovu objeven, uskladněn v lepších podmínkách na „půdě“ a nakonec, po zmíněném posledním přečtení, se střízlivou náklonností předán, aby zaujal náležité místo v síni slávy mých dětí.

Letos v červenci uplyne od vydání prvního svazku Pána prstenů sedmdesát let. Během té doby se Tolkienovo dílo stalo nejen součástí popkultury, ale také v mnoha směrech jedním z jejích základních kamenů (z čehož by J. R. R. nejspíš nebyl příliš nadšený). Jednadvacáté století přineslo množství tolkienovských adaptací a derivací v řadě médií od filmu přes seriál až po videohry. Ať už byly více, či méně povedené, snad všechny se míjely s duchem knižní předlohy. Číslo, které jsme se autorově tvorbě rozhodli věnovat na začátku prázdnin, můžete, milé čtenářstvo, chápat jako výzvu zabalit si s sebou letos Pána prstenů na dovolenou do batohu. A ponořit se, ať už poprvé, nebo podesáté, do příběhu, který začíná zcela nevinně: „Když pan Bilbo Pytlík ze Dna pytle oznámil, že brzy hodlá oslavit své sto jedenácté narozeniny obzvláště velkolepým večírkem, nastala v Hobitíně spousta řečí a vzrušení.“