Jailhouse Rock

Americká režisérka Sofie Coppola se ve svých dílech věnuje privilegovaným ženám, kterým zdánlivě nic nechybí. Všechny její hrdinky se však cítí odcizeny od svého okolí i sebe samých a nemají nad svými osudy žádnou kontrolu. Žijí v zajetí, ať už přeneseně, či doslova: omezují je jednak společenské konvence, jednak hranice jejich luxusních sídel. Coppola zbavuje sousloví „dívčí film“ jeho negativních konotací a dostává žánr k širšímu publiku. Její snímky zvěčňují jak tiché momenty z každodennosti hrdinek, tak univerzální zážitky spojené s dospíváním.

Mozaika vzpomínek

Režisérčin celovečerní debut Smrt panen (The Virgin Suicides, 1999) sleduje skupinu dívek vyrůstajících na americkém předměstí. Sestry se nikdy neosvobodí od omezeného pohledu učarovaných hochů, kteří je vnímají pouze jako objekty vlastní touhy. Jediný způsob, jak se z bezvýchodné situace vymanit, pro ně představuje sebevražda. Marie Antoinetta (Marie Antoinette, 2006) oproti tomu zkoumá svazující roli tradic v životě francouzské královny. Ani honosné kulisy versailleského paláce, neomezený přísun delikates nebo luxusních šatů nezaplní prázdnotu, již hrdinka pociťuje. Ve Versailles, potažmo i v úloze panovnice se cítí jako ve zlaté kleci.

Podobně osamělou a bezmocnou hrdinku představuje v režisérčině novém počinu manželka Elvise Presleyho Priscilla. Má bohatého, slavného a milujícího manžela, luxusní domov a všechny šaty, po kterých jen zatouží. Její štěstí je však mnohem povrchnější a vrtkavější, než by se mohlo zdát z obálek bulváru. Snímek vypráví o třináctiletém partnerském vztahu pomocí atmosférických útržků. Místo lineárního vyprávění vzniká spíše mozaika více či méně výrazných vzpomínek.

Scénář, který vznikl podle memoárů Můj život s Elvisem (1985, česky 1992), líčí vztah z Priscilliny pozice. Mnoho problematických skutečností – například že čtyřiadvacetiletý Elvis začal randit s teprve čtrnáctiletou Priscillou – tak zprvu vnímáme subjektivním dívčím romantizujícím, až naivním pohledem. Snímek zároveň nikdy nesklouzává k senzaci. Vzestupy a pády ústředního páru líčí tlumeným epizodickým způsobem a důležité narativní zlomy vyvažuje tichými výjevy z hrdinčiny každodenní rutiny, kdy si jen lakuje nehty nebo píše do deníčku.

Elvise Presleyho na pódiu až na jednu výjimku ve filmu nespatříme. Když jedinkrát dostaneme vzácnou příležitost být svědky „Králova“ vystoupení, pozorujeme ho zezadu a v pološeru, rozeznat jde jen silueta známého kostýmu. Publikum se na pozadí rozplývá v mlze, vidíme jen jeho vágní obrys. Priscilla totiž Elvise jako umělce často nevídala – když odjel na turné nebo natáčet, vyžadoval, aby na něj jako vězeňkyně čekala doma. Ve snímku také nezazní jediná Presleyho píseň. Přestože se rozhodnutí Elvisovy a Priscilliny dcery Lisy Marie nedat souhlas k použití otcovy hudby zprvu zdálo problematické, výslednému dílu to prospělo. Publikum tak může proniknout za Elvisův status legendy a vnímat ho především v soukromí.

Společný příběh

V pomyslném protikladu ke Coppolinu snímku stojí Elvis (2022) australského režiséra Baze Luhrmanna. Téměř tříhodinový kinematografický ohňostroj líčí Elvisův příběh od raného dětství až po sklonek kariéry a života. Velká část stopáže se vyžívá ve spektakulárních živých vystoupeních; nikdy však reálně nenahlédne pod jejich povrch. Některé z problematičtějších aspektů zpěvákova odkazu jsou pouze naznačeny nebo podány vyloženě zavádějícím způsobem. Film například nikdy pořádně nevykreslí, jak Elvis profitoval ze segregace tehdejšího hudebního průmyslu, ani principiální nerovnosti, které stály v jádru jeho vztahu s Priscillou. Ta se v Luhrmannově titulu zdá být Elvisovi rovnocennou společnicí. Není přitom vůbec zdůrazněn jejich věkový rozdíl, nerovná mocenská dynamika ani Elvisovy četné milostné aféry.

Žádný z těchto trpkých aspektů přitom nelze oddělit od jejich společného příběhu. Když poprvé potkal Priscillu, nejenže byl Elvis o deset let starší, ale také už byl mezinárodním fenoménem, obklopeným vášnivými fanynkami a tzv. memphiskou mafií. Zatímco Priscilla dodělávala střední školu, Elvis na turné objížděl Ameriku, natáčel filmy a měl milostné pletky se slavnými herečkami. Ačkoli skutečná Priscilla tvrdí, že s ní do svatby nechtěl mít sex, z jejích memoárů i Coppolina snímku jasně vyplývá, že to mu nijak nebránilo v bezbřehé manipulaci a balancování na tenké hraně fyzického násilí.

Všechny tyto nerovnosti v Priscille ostatně zviditelňuje už samotné obsazení ústředního páru: téměř dvoumetrový Jacob Elordi se v každém záběru výhrůžně tyčí nad drobnou Cailee Spaeny. Jinak však Elordiho mírný Elvis svým vystupováním nenarušuje intimní, soukromá prostředí, v nichž se většina filmu odehrává. Vyloženě si říká o srovnání s Austinem Butlerem, Elvisem z Luhrmannova snímku, který se vžil do své role natolik, že ho ani měsíce po premiéře nepustil jižanský přízvuk. Spaeny toho – ostatně jako i jiné coppolovské hrdinky – prozrazuje mnohem víc svou mimikou než tím, co říká. Vhled do Priscilliny subjektivity nám tak poskytují dlouhé detaily na její tvář i situace, kdy jsme jí jedinými společníky v její samotě. Tu vedle hereckého výkonu dotváří také rámování, kompozice a kostýmy.

Nejednoznačný portrét

Jako v ostatních autorčiných počinech i v Priscille hraje vzhled postav neopominutelnou významotvornou roli. Náctiletá Priscilla vymění na Elvisův popud cudné propínací svetříky a dlouhé sukně za „sofistikované“ šaty, tučné oční linky a natupírované účesy. Když chodí po domě v botách na podpatcích, které jsou jí aspoň o číslo větší, vypadá jako holčička, co vlezla do matčina šatníku. Priscillino dospívání (respektive dozrávání) se nakonec propíše i do jejího vzhledu. Ke konci filmu už se neobléká tak, jak jí to manžel předepsal, ale nosí blůzy, přirozenější účesy, a dokonce i kalhoty. Za to může částečně změna módních trendů, kterou přinesla sedmdesátá léta, ale i autonomie, již začala nejspíš poprvé za život nabývat.

Snimek nevykresluje jednoznačný portrét ústředních hrdinů ani jejich vztahu. Namísto toho předává svědectví z perspektivy, jež byla v dosavadních převyprávěních Elvisova příběhu často opomíjena. Empaticky zprostředkovává situaci, která je pro lidi vně v mnohém nepochopitelná, a opatrně líčí její nuance. Ve svém jádru však Priscilla není ani tak biografickou fikcí, jako spíš filmem o dospívání. Stejně jako jiná díla Sofie Coppoly na jedinečném pozadí vypráví univerzální příběh o ženě, která nalezla sebe samu.

Autorka je filmová publicistka.