Překladatelky Pána prstenů jsme se zeptali, za jakých okolností její překlad vznikal a co považuje za největší výzvy tolkienovského jazyka. Vysvětlila nám, proč se na ni kolegové za práci na fantastice dívali skrz prsty a že označení „vysoká literatura“ je už jen projevem snobismu.
Kdy jste se poprvé setkala s Pánem prstenů Johna Ronalda Reuela Tolkiena a proč jste se rozhodla jej přeložit?
Celý život jsem pracovala v knihovně anglistiky na pražské Filozofické fakultě. Původní znění Pána prstenů naše knihovna odkoupila asi v roce 1977 v rámci nějaké pozůstalosti. V létě tam byl klid, a tak jsem si řekla, že se na to podívám, protože jeden bývalý student tím byl úplně unesený. Nemyslela jsem si, že se to stane i mně, ale od čtení Pána prstenů jsem se nedokázala odtrhnout. Půl roku jsem pak čekala v Městské knihovně na překlad Hobita. Toho si přečetl i můj otec, a protože se mu líbil, říkala jsem si, že bych pro něj mohla kousek Pána prstenů přeložit. Překládala jsem to vlastně jen pro „legraci“ a byla jsem sama zvědavá, jak dlouho u toho vydržím.
A nakonec jste ho přeložila celého. Pokusila jste se pak překlad nabídnout některému nakladatelství?
Ne, ale do knihovny, kde jsem seděla za výpůjčním pultem a překládala jsem propisovačkou …
