Próza norského spisovatele Kjella Askildsena vykresluje napjatou atmosféru po pohřbu vypravěčovy manželky. Z blíže neurčeného kontextu vystupuje nepatřičná lhostejnost, touha a krajina, „na jakou pohled až bolí, je příliš pustá a příliš otevřená“.
Pomohli mi ven na zastíněnou verandu. Moje sestra Sonja mi podložila nohy polštáři, skoro nic mě nebolelo. Byl teplý srpnový den, moji ženu měli za chvíli pohřbít, a já jsem si ležel ve stínu a díval se do matně modrého nebe. Na tolik světla jsem nebyl zvyklý, a když mě později přišla Sonja zkontrolovat, měl jsem v očích slzy. Požádal jsem ji, jestli by mi nedonesla sluneční brýle, nechtěl jsem, aby si to nějak špatně vyložila. Šla pro ně. Zůstali jsme tam jenom my dva, ostatní byli na pohřbu. Vrátila se a brýle mi nasadila. Naznačil jsem našpulením rtů, že ji líbám. Usmála se. Pomyslel jsem si: Kdyby jen věděla. Brýle byly tak tmavé, že jsem mohl pozorovat její tělo, aniž by si toho všimla. Odešla a já se znovu zadíval na nebe. Odkudsi znedaleka jsem slyšel údery kladivem, byl to uklidňující zvuk, úplné ticho se mi nikdy nelíbilo. Jednou jsem to řekl Helen, své ženě, a ta mi tehdy odpověděla, že je to proto, že si v sobě nesu velký pocit viny. O takových věcech se s ní nedalo …
