JT’s 2023, 64 s.
Básnířka a kulturní dramaturgyně petya stach patří vedle Petra Ligockého, Natálie Paterové, Nely Bártové, Filipa Klegy nebo Vasiliose Chaleplise mezi nové tváře ostravské básnické scény. Jejich jména se v posledních dvou letech objevují v nominacích literárních cen a někteří z nich generačně vystoupili ve sborníku Z kopce nahoru (2023), jejž stach spolueditovala. Její loňský debut, sbírku TETAM, charakterizuje zvláštní atmosféra očekávání, dusna před bouřkou a potopou, které postupně houstne a graduje. Autorka pracuje s nedořečeností, náznakem, jenž s sebou nese tajemství, tu a tam podpořené mihnutím příznakových slov jako „proroctví“ či „exegeta“. Prchavé okamžiky zachycuje v každodennosti, z níž vystupují ostře a naléhavě – rychlý pohyb či výkřik střídá stojaté čekající ticho; jedno či dvě slova na verš často bohatě stačí. Pohyb a metafora míhání, vynořování a zanořování vystihuje i subjekt-chodkyni a její pohyb ve městě; důležité jsou ale i další směry, mystické „vzhůru“ a cyklící „zpátky“. Snová temná Ostrava petyi stach rituálně vyvádí spící z jejich domovů za město k potrubí, kde se spolu zoufale snaží spojit: „jste tam? …tetam…“ Komunikace vázne, to podstatné se totiž odehrává mezi řečí. Nešetří se tu posunky, řečí těla – tou v básních mluví zejména zvířata. Nakonec se subjekty ve snu samy stávají liškami, „a tak jsme mohly být / když jiní nebyli“. V TETAM jako by to byla právě zvířata, kdo dokáže najít blízkost v napětí, v němž se lidé sami sobě vzdalují.