Tolkien začal Silmarillion psát už na sklonku první světové války, nikdy jej ale nedokončil. Dílo, které přináší dějiny Ardy od jejího stvoření, k vydání připravil teprve jeho syn Christopher. Proč by se čtenářstvo nemělo nechat náročným textem odradit?
Kniha plná legend, která se stala legendou. Kniha plná heroických příběhů, jejíž přečtení je samo o sobě hrdinským činem. Kniha plná úchvatných poznatků, jež své tajemství vydá jen málokomu, protože většinu těch, kteří ji otevřou, po pár stránkách odežene spolehlivěji, než kdyby náhle vzplála plamenem. To je Silmarillion, pro někoho stěžejní dílo J. R. R. Tolkiena, pro jiného bizarní, absolutně nečitelný přívěsek.
Nelze se divit, že Silmarillion provází tak kontroverzní pověst. V žádném případě to není typické Tolkienovo dílo – se čtivými dobrodružstvími v Hobitovi a Pánu prstenů má máloco společného. Dokonce by se dalo argumentovat, že v publikované podobě se vlastně nejedná o dílo Johna Ronalda Reuela, ale spíš jeho syna Christophera. Ten totiž po otcově smrti shromáždil nejrůznější nedokončené materiály a poskládal je do víceméně koherentního vyprávění o historii Středozemě. Mnohokrát se subjektivně rozhodoval, kterou verzi příběhu upřednostní, a někdy si dokonce musel …
