Host 2023, 63 s.
Radka Štěpánka může hořce těšit, že jeho sbírce Hezké počasí dává atmosférická skutečnost českých luhů a hájů poslední týdny za pravdu. Je to však zadostiučinění každou chvíli oslabované opakujícím se konstatováním „ale i tohle už se za mého života stihlo změnit“. Štěpánek vlastně bezelstně napsal o tom, co zažíval v okamžicích prozření, na chatě a na zahradě; s malou dcerou (která sbírku ilustrovala modrými a žlutými skvrnami); při průchodu krajinou; s pohledem upřeným na nebe, když revidoval své povědomí o tom, co dnes znamená hezké počasí, když se zamýšlel nad tím, co stojí za všemi těmi nepřirozenými, nevyhnutelnými změnami. Poezie Hezkého počasí je při vší vnímavosti dělána racionálně, autor obvykle báseň domýšlí jako argument dokazující, že lidstvo má namále. Doslovnost podávaných zpráv o stavu českého environmentu je rubem autorova přesvědčení, že lze ještě obrátit pozornost ke konkrétním projevům života a „ocenit výjimečnost obyčejného“. Napomáhá mu v tom bez rozpaků projevené otcovské i manželské (sebe)dojetí: „Dívám se na vás, trvá to věčnost a pořád se to mění.“ V dceři našel otec nevědomého vykonavatele onoho obratu k prostým věcem i prostředníka vlastního usmíření: „Voda šumí, Julie hladí všechno kolem sebe / a s každým dotekem nás vrací světu, / který jsme se naučili nevidět.“ Veden prostou, ale přesvědčivou logikou dopřává si Štěpánek možnost projevit spokojenost „teď a tady“, dokud tento stav pro některý z tisíce důvodů zase nepomine. Ta prostota je působivá, třebaže se její účinek záhy rozkládá a zanechává po sobě melancholický otisk konce jedné epochy. „Svatá přírodo!“