Řekni „přítel“ a vejdi!

Na počátku bylo slovo. Není sice jasné, které slovo to bylo, ale muselo být takové, že budoucí fenomenální filolog a stvořitel světů John Ronald Reuel Tolkien poprvé pocítil tu zázračnou závrať, která zachvacuje jistý typ snílků a hloubavé havěti, opojení zvuky a znaky, hudbou hlásek a zvukem zaklínadel. Ona zvláštní citlivost, která se projevuje v básnících a spisovatelích, jej vedla dvojí cestou: stal se jedním z největších znalců staré anglické literatury, zejména básní a eposů, a nikoli jen tvůrcem, ale stvořitelem.

Svět pro jazyky

Sám Tolkien prohlásil, že kdyby býval měl nadání hudební, byl by skladatelem. Jeho jazyky a světy je třeba považovat za svého druhu symfonii. Snad žádný básník ani spisovatel předtím ani potom nepronikl tak hluboko do tajů vývoje jazyka, do vztahů mezi jazykem a písmem, do struktury a výrazových prostředků starých eposů. Vždyť ještě než nastoupil na univerzitu, ovládal slušně řadu klasických jazyků – kromě dobově běžné řečtiny a latiny také germánskou gótšinu a staroseverštinu – a vedle toho propadl kouzlu libozvučné finštiny a velštiny. Četl staroseverskou báseň Völuspá a finskou Kalevalu, Homéra a Vergilia a mnohé odlesky těchto děl v jeho světě nacházíme. Všimli jste si přece, nakolik je pan Bilbo Pytlík Odysseem prchajícím z Kyklopovy jeskyně, pardon, z jeskyní elfího krále, v sudech od jablek, a jako Odys­seus zůstane poslední bez pomoci a musí si poradit sám. Na univerzitě potom Tolkien studoval anglickou filologii, ale i z jeho díla lze soudit, že součástí tohoto vzdělání byla také průprava indoevropeisty, tedy někoho, komu je vývoj jazyků, etymologie, luštění starých textů a písem denním chlebem.

Možná právě proto jeho záliba v jazykotvorbě nezakrněla v zárodku, jak se takovým podnikům běžně stává – nakonec kdo z Tol­kienových čtenářů se nikdy nepokusil nějaký svůj tajný jazyk vynalézt? Tato snaha však většinou troskotá na potřebě mluvčích, kteří by tajný jazyk ovládli. To není maličkost ani u živých jazyků, což teprve u takových, které někdo vynalézá za pochodu a slovo od slova. Ještě těžší je vytvořit jazyk, který není ani pozměněnou mateřštinou, ani nahodilou směskou všeho, co dotyčného zrovna napadne, ale jazyk schopný života – schopný se přizpůsobovat, měnit, rozvíjet.

Co Tolkiena odlišovalo od ostatních vynálezců jazyků ve fantasy literatuře (a že jich bylo, vzpomeňme třeba Jonathana Swifta a jeho Gulliverovy cesty), byl fakt, že kde jiní hledali jazyk pro svůj svět, on naopak hledal svět pro své jazyky. Svět, který by mohly obydlet bytosti mluvící tou nejdokonalejší esencí, již míchal ze zvuků, struktur a gramatik jazyků, které znal.

Láska k jazyku

Praxí filologa si vypěstoval – anebo jen rozvinul – poctivost a metodičnost. Jedině ten, kdo je zvyklý pečlivě vážit sebemenší vrtochy středověkých písařů, kdo neustále musel uvažovat, odkud a kam se každé slovo, ba každá hláska v dějinách angličtiny a dalších jazyků ubíraly, mohl rozumět tomu, jak jazyk roste a proměňuje se. Průprava srovnávací gramatiky indoevropských jazyků pak Tolkienovi nepochybně poskytla základy pro praktické využití hláskových změn a zákonů, jakými se od sebe například odlišují vznešený jazyk quenya a jeho středozemská sestra sindarin. Tam, kde by kdokoli jiný chtěl naznačit nějakou historickou hloubku a místní nářeční rozdíly, a patrně by sem tam nahodile a bez rozmyslu pozměnil hlásku, Tol­kien každou jednotlivost posuzoval z hlediska obecných zákonitostí vývoje svých jazyků, které sice nemáme kompletně zaznamenané, avšak dokážeme je z jeho díla odvodit. Odvodit právě proto, že jsou po této stránce stejně skutečné a živé jako latina a řečtina. Tak jako se lze z nejstarších indoevropských jazyků dopracovat k jejich prajazyku, i Tolkienovy elfštiny lze nakonec srovnáním sjednotit v pomyslnou praelfštinu. Jeho jazyky fungují, jsou živé, lze je „přetočit“ na počátek a sledovat, jak se postupně, ale plynule proměňují.

Poctivost jeho postupu se projevovala i v tom, že pokud ho zaujala nějaká hlásková kombinace, pokud mu při psaní nějaké to slovo samo od sebe přišlo na mysl, dbal na to, aby po všech stránkách do daného jazyka zapadalo. Vybavil ho proto i historií a etymologií. Některá z nich známe, neboť si je poznamenal, ale ani tam, kde jeho vlastní výklad chybí, není věc ztracena. Je totiž naděje, že srovnáním s některým z tisíců slov z desítek jazyků, které vytvořil, se najde slovo příbuzné a s ním i vysvětlení. Tolkien pro své čtenáře nevědomky vytvořil stovky hádanek a záhad i pravidla, jak je rozřešit.

Filologie neboli obecně láska k jazyku je v Tolkienově díle všudypřítomná, dokonce na ní mnohdy závisí samotný děj, i když si toho všimneme až s odstupem. Už v úvodu k Pánu prstenů se dozvíme mnohé o jazyku hobitů a jeho nářečních odlišnostech od běžné Obecné řeči. Jazyky dotvářejí charakter národů. Tolkienovo estetické cítění je znát v libozvučnosti elfštiny, která mísí finštinu, latinu a v případě sindarin ještě velštinu, i v tom málu, co zaznamenal z černé řeči Mordoru, která naopak zní drsně a nepřátelsky. Pradávná západština, jazyk Númenoru, má v sobě cosi z mezopotámské majestátnosti a jazyk trpaslíků připomíná hebrejštinu – nejen zvukem, ale zřejmě i strukturou. A to ani nemáme prostor rozvést, jakou roli v knize hrají písně a básně. Je přece samozřejmé, že každý hrdina hodný toho jména dokáže na místě k různým příležitostem básně skládat a recitovat.

Protivník i přítel

K tomu všemu ještě dodejme, že Tolkien jakožto autor předstírá, že je jen překladatelem díla, které bylo původně sepsáno v západštině, a tedy převádí tento jazyk do angličtiny, ovšem se vším všudy. Proto jazyk Rohirů převádí do staré angličtiny (což naštěstí český překlad nectí, a tak místo Éomera nemáme Konimíra) a jazyk Vozatajů, o nichž se jen letmo zmíní v Dodatcích, do staré gótštiny. Středozemě působí jako skutečná země s vlastní dlouhou historií nejen díky četným odbočkám, vyprávěním o starých válkách a hrdinech, ale také tím, že je její historie právě tak živá v jejích jazycích, jako je naše historie živá v těch našich. Tolkie­novy místní názvy a jména hrdinů a hrdinek jsou často mluvícími jmény a jejich význam se dozvídáme v pravý čas a z důležitých důvodů.

Také znalost různých jazyků je důkazem moudrosti a vznešenosti. Nejenže Frodo a Bilbo ční nad ostatními hobity znalostí elfštiny a gondorší šlechtici mluví vznešenější západštinou, do níž přimíchávají elfské výpůjčky, podobně jako vzdělanci středověku proplétali svou mateřštinu latinou a řečtinou, ještě je tu Gandalf! Rozumí zjevně nejen elfštině v jejích nejrůznějších nářečích i všem jazykům lidí, ale patrně ovládá také tajný jazyk trpaslíků a černou řeč Mordoru. A přece se setká s protivníkem, který se mu málem stane stejně osudným jako balrog: s absencí interpunkce, absencí vokativu a s vývojem významu slovesa, jejž nepředpokládal.

Nikdo, kdo miluje jazyk, nemůže zůstat nedotčen scénou u brány Morie. Vše v té chvíli závisí na tom, aby Gandalf správně a včas pochopil čtyři slova: pedo mellon a mino. A Gandalf předpokládá, že pedo je intranzitivní, tedy nepřechodné sloveso, které nevyžaduje předmět. A následující slovo mellon mu si­­tuaci neusnadňuje, protože v elfštině se od sebe neodlišuje nominativ „přítel“ a vokativ „příteli“, navíc bez interpunkce není jasné, že význam slova „přítel“ tu není primárně podstatný. V časech našeho vyprávění patrně pedo ztratilo svůj tranzitivní význam a znamená „mluvit“ – ale v dobách, kdy ještě Eregion vzkvétal, muselo být tranzitivní, tedy „říci“. Správné čtení, které nevědomky odhalil Smíšek, bylo tedy nikoli „promluv, příteli, a vejdi“, nýbrž „řekni ‚přítel‘ a vejdi“. Sám Tolkien se jistě během své praxe setkal s takovým oříškem tisíckrát. Ale jaký lepší důkaz hledat pro jeho lásku k hádankám skrytým v jazyce a pro touhu sdílet ji s ostatními, než je právě tato pasáž? A nevyzývá nás snad, abychom řekli „přítel“ i našim Bránám jazyků?

Autor je lingvista.