Špitat si o nástrahách bytí

Dlouho jsem přemýšlel, jak náš rozhovor zahájit. Nakonec jsem se rozhodl pro prostou a osobní otázku související s inscenací Škvíry existence: Jak a čím na vás dílo polské filosofky Jolanty Brach­-Czainy během prvního čtení zapůsobilo?

Ta kniha se ke mně dostala v mém řekněme „domácím“ období. Díky ní jsem dokázala převratným způsobem nalomit vlastní uvažování o tom, čeho že se to vlastně péčí o děti a domácnost účastním. Rozumějte – s každým uvařeným obědem vždy přesně vím, jakou knihu bych mohla zrovna číst místo právě splněného úkolu. Dennodenně děláme celkem nedobrovolně docela dost úkonů, které nás stojí velké úsilí, ale na konci dne nejsou vidět. Zbývá jen únava – ale po čem? Při péči o domácnost a obstarávání každodenních potřeb nám čas protéká mezi prsty. Toužíme být jinde a dělat něco zdánlivě užitečnějšího. Brach­-Czaina svou pečlivou analýzou každodenních činností jako by této neviditelné práci dala nový smysl.

Získala si mne možná právě svou přístupností. Celkem ostentativně totiž rezignuje na obvyklý akademický aparát a vztahuje se ke světu poeticky a s humorem. Pracuje s naší autentickou zkušeností. Netvoří ucelený filosofický systém, který chce zodpovědět všechny otázky, ale chce být jen jednou z možností, jak o světě uvažovat. Navíc vystupuje celkem sebeironicky, nikoli jako ultimativní demiurg.

Filosofčina teze o vytrvalosti vůči dřině jako nejvyšší ctnosti, případně o „novém smyslu neviditelné práce“, jak jste to nazvala vy, mi přijde jako velice podvratná. Nebál bych se tvrdit, že málokdo by dnes v domácích pracích hledal smysl vlastní existence. V čem je podle vás tento pohled originální či přínosný pro současnost?

Roztržitost, které s nástrahami internetu a sociálních sítí denně čelíme, nám, zdá se, definitivně narušila schopnost plně se soustředit a uvědomovat si daný okamžik. A přitom stojí za to ucházet se o každý moment. Objektem naší péče by neměla být věčnost, nýbrž okamžik, který ji popírá. Takové uvědomění nás, myslím, dokáže uzemnit, zkoncentrovat a může nám pomoci pochopit své místo ve světě. I při vytírání podlahy nastolujeme nový řád, vymezujeme se vůči chaosu a destrukci.

Během své dosavadní kariéry jste režírovala řadu divadelních adaptací – básnickou korespondenci, knihu rozhovorů nebo třeba japonskou filmovou klasiku. Jaké to je, jevištně interpretovat filosofické eseje? V čem byla tato práce specifická?

Dost nám záleželo na tom, aby filosofie každodennosti vyrůstala z jevištního dění a implikovala scénické principy. Aby to nebyla přemoudřele ložená hesla, vysílaná do prostoru patetickými zvoláními. Chtěli jsme Brach­-Czainin svět rozžehnout a ­zprostředkovat jej s odstupem bez berliček iluzivnosti. Stvořit takovou performativní lekci z autorčina myšlení. Zvolenou kontemplativnější formou chceme přizvat diváka k tomu, aby do jejího uvažování nahlédl s námi, aby si na ty věci přicházel sám a my jen korigovali větvení a rozvíjení témat, o kterých Brach­-Czaina hovoří. Jsme si samozřejmě velmi dobře vědomi, že její eseje jsou celistvý materiál, z nějž předkládáme jen určitý výsek, nabízíme hru, vytváříme některým myšlenkám prostor, aby mohly dále rezonovat. Neuchopujeme tu knihu zdaleka celou… Jen se jí zcela svobodně inspirujeme.

Často spolupracujete s dramaturgyní Terezou Marečkovou. V čem vám vyhovuje s ní tvořit?

Tereza se nebojí nekompromisnosti. Málokterý dramaturg vás vybízí k větší ostrosti, ke svým způsobem extrémnímu výkladu dané látky. Ona stále rozdmýchává vatru. Chce se dotknout nedotknutelného. Nebojí se znovu a znovu zakoušet, čím divadlo může být, a nejraději je, když se trošku koketuje rovnou s absolutnem. Ale taky se jí nechce nikdy podceňovat diváka, kterého vnímá jako člověka zralého a otevřeného, s různorodou životní zkušeností, zjitřenými smysly, toužícího po neustálém zdokonalování, který do divadla přichází k očistnému rituálu – jako člověk na vědomé cestě. Hodně napovědí tituly, kterými jsme se spolu zaobíraly: Orlando, Absolutno, Čas srdce, Antieva…

Zajímalo by mě, jak inscenování Škvír existence probíhalo. Předloha je přece jen v různých ohledech dost atypický text. Do jaké míry byl tento proces otevřený a vstupovala do něj náhoda? Nebo jste jako režisérka měla dopředu jasnou představu o tom, jak bude inscenace vypadat?

I přesto, že Eva Prchalová pro nás Brach­-Czainu velmi zdařile adaptovala, jsme věděli, že budeme chtít eseje ještě jednou otevřít – tentokrát spolu s herci. Samotnou mě zajímalo, jakým způsobem se jich budou nahlížená témata dotýkat, co bude rezonovat s jejich každodenní skutečností, a co nikoli. U některých fenoménů naší roztržité současnosti jsme se zastavili důkladněji, jiných kapitol jsme se zřekli nadobro. Na výslednou kompozici má tedy patřičný vliv i naše společné hledání.

Jednu ze složek Brach­-Czainina textu jste již zmínila: humor. Přiznám se, že jsem jej objevil a zpětně docenil až díky vaší inscenaci. Přesto mám ale pocit, že oproti předloze, v níž je komičnost velmi subtilní, pracujete s drsnější formou humoru – s absurditou či parodií. Objevili jste tuto formu při zkoušení, nebo jste smysl pro nadsázku vnímala již během čtení knihy? Přijde mi, že velkou zásluhu na tom má i výprava od Zuzany Scerankové.

Brach­-Czaina hned v úvodní kapitole jazykem v ústech ohmatává třešeň a považuje to za důkazní materiál pro své úvahy. To je přece stejně odvážné jako svůdné – usouvztažňovat takový běžný úkon s něčím tak vysokým, jako je samotná existence. Myslím, že si z tradiční filosofie trošku utahuje. Tradiční – a tedy mužská – filosofie se odvíjí od smrti a momentu lidské konečnosti. Brach­-Czaina se naopak zaobírá samotným počátkem, zrozením. Ona vlastně nepolemizuje, ale spíš pokoutně pokouší celý ten svět „oficiální“ filosofie. Není to přímá polemika, jen takové šimrání. Znejišťování. Myslím, že po téhle stopě se vydala i Zuzana. Hledala škvíry – místa, která míjíme bez povšimnutí. Přijali jsme je jako samozřejmost a vůbec nám nestojí za to pozastavit se a přemýšlet o jejich smyslu. Proč má například nákupní vozík svůj vlastní vstup do obchodu? Má vlastní vstupní branku – pokud ale máte ve vozíku dítě, k čemuž vozík často přímo vybízí, brankou s ním již neprojedete. Je to taková černá díra naší skutečnosti. Kolikrát týdně ji s klidem akceptujeme? My se pomocí absurdity snažíme navést diváka k potřebě jakési bdělosti. Samotná Brach­-Czaina absurditu vlastně spíš popírá, rozpouští ji. Varuje nás před ní. Je advokátem existence. „Pokud se účastníme něčeho nevědomky, může s námi být učiněno cokoli.“

Filosof Tomasz Stawiszyński v předmluvě ke čtvrtému polskému vydání, která byla použita i v českém překladu, cituje Wittgensteinovu tezi: „Ne to, jaký je svět, je mystično, nýbrž to, že je.“ Jistá tajuplnost je pro vaši tvorbu typická. Jaký vztah má podle vás divadlo k tajemství?

Právě na zrození a porodu, tedy procesech, které doprovází bolest a nepohodlí, Brach­-Czaina dokazuje, že námaha je ­součástí našeho existování a že bolest je určitým způsobem nutná k tomu, abychom mohli postupovat dál. Jsme celoživotně vystaveni prudkému tlaku směrem k neznámému. Co rozumem prozkoumáme, zahodíme a vydáváme se dál. „Dokážeme žít pouze zahleděni do tajemství, které nás přitahuje.“ A to je pro mě vlastně i hlavní důvod, proč naslouchat divadlu. Proč je pro mě tak vábivé se s ním dennodenně utkávat. Divadlo se samo o sobě tajemství dotýká, ale nemělo by to dělat způsobem, aby ho zabilo – prozrazením, doslovností nebo snad agitačním vykřičením. Každé divadlo je vlastně takové špitání – tvůrci si špitají s diváky o nástrahách existence. Všichni víme, o čem se bavíme, ale děláme to raději jen šeptem – v bázni, že bychom hlasitým vyslovením mohli o tajemství přijít.