Argo 2024, 280 s.
První stránky románu Radikální potřeby svým specifickým humorem a potřebou provokace připomínají styl lepších textů Petry Hůlové, což může, ale nemusí slibovat kvalitní čtenářský zážitek. Knihu bychom nicméně neměli soudit podle začátku, ale jako celek. Tereza Semotamová umí klamat, zůstává svá a sepisuje banální „deníček“ nejmenované pražské umělkyně, jejíž každodenní patálie podle všeho vycházejí z autorčina života. Do seznamu radikálních potřeb odvážně řadí lidskou důstojnost, nezasahování do soukromého života, vzdělání, volbu povolání, spravedlivou odměnu za vykonanou práci, přístup ke kulturnímu bohatství a další položky, které už třicet let figurují v Listině základních práv a svobod. Opovážlivé by bylo, kdyby se v knize skutečně mluvilo o jejich každodenním porušování, ale vypravěčka je pro tento troufalý krok příliš egocentrická: mluví pouze o svých touhách a požadavcích. Patří do vzdělanější vrstvy, proto tu a tam vloží do textu vlastní interpretace starších feministických děl, vzpomene si na klimatickou krizi nebo jej zpestří úvahou nad rozečtenou knihou. Ve středu ale zůstává ona, její potřeba se stravovat, spát, dívat se na Netflix, milovat, brouzdat na internetu, a pak také povinnosti jako chození do práce, vysedávání v kavárnách a klábosení s přáteli. Kniha nemá žádnou zápletku a ani se o ni nepokouší. Pojednává o zranitelnosti, osamělosti a bezcílném plácaní se životem. Bez výrazného literárního přesahu však zůstává jen výčtem každodenních starostí ženy se sklonem k melancholii.