Ultimáta a výsměch

V půlce června byla zveřejněna petice, která útočným jazykem, jenž zřejmě nemá v rámci debaty uvnitř tuzemské kulturní obce obdoby, napadá tři významné umělecké instituce: Akademii výtvarných umění, Národní galerii a Cenu Jindřicha Chalupeckého. Pod text prohlášení se podepsala necelá stovka osobností kulturní sféry a veřejného života, namátkou Milan Knížák, Theodor Pištěk, Jan Svěrák, Jiří Sopko, Milena Slavická, David Černý, František Skála, Michael Rittstein, Alice Nellis, Jan Hřebejk, Josef Pleskot, Kurt Gebauer, Jáchym Topol nebo Bára Basiková. Do uzávěrky tohoto čísla petici, jež požaduje odchod rektorky AVU Márii Topolčanské i ředitelky NG Alicji Knast a nápravu Ceny Jindřicha Chalupeckého, případně její zrušení, podepsalo téměř 2300 lidí.

Cílená destrukce?

Hlavní problém petice spočívá v tom, že způsob, jakým je formulována, brání tomu, aby se dala považovat za seriózní příspěvek do diskuse o smyslu a fungování zmíněných institucí (nesmyslné je už házet je do jednoho pytle). Smést ji jen tak ze stolu však nelze. Pozornost si zaslouží i proto, že o ní informovala většina mainstreamových médií, a to zpravidla tak, že se prostá rekapitulace jejího sdělení doprovodila několika citáty, aniž by byla ověřena uvedená fakta. Mnohá média tedy například reprodukovala nepravdivou informaci o smrti dvou studentů AVU na zahraničním výletu školního ateliéru, která měla doložit tvrzení, že „ve škole je stále uvolněnější vztah k drogám“.

Text petice používá jazykové a stylistické prostředky, které mají instituce a jejich reprezentanty a zejména reprezentantky diskreditovat, ba přímo démonizovat. Jak je například prezentován tak prostý, až banální fakt, jako je nástup do zaměstnání? „Rektorka Topolčanská se zjevila na pražské AVU před sedmi lety jako řadová pedagožka katedry teorie.“ Sloveso „zjevila se“ vzbuzuje dojem, že Mária Topolčanská neabsolvovala standardní výběrové řízení, ale dostala se na školu nějakým pofidérním, ba přímo nadpřirozeným způsobem: vynořila se z ranního oparu, přiletěla na koštěti, nebo ji snad tehdejší rektor Tomáš Vaněk vyčaroval kouzelnou hůlkou? A dále: „Tři roky poté již působila v senátu.“ Demokraticky volený akademický orgán je implicitně postaven do pozice podezřelého spolku, kde se kují pikle ohrožující chod školy. Následující věta pak konstatuje, že rektorka „uskutečňuje jeden destruktivní krok za druhým“. Není sice podepřena žádným argumentem, ale jelikož ve vedení AVU jsou „veřejně neznámé a nezkušené osoby, neznalé teritoria“, které se odkudsi zjevují, těžko se dá očekávat něco jiného než destrukce.

Osoby vs. věhlasní pedagogové

O ženách v akademických funkcích, pedagožkách a umělkyních se hovoří jako o „osobách“ (a o vedení školy jako o „skupině přátel“), kdežto dříve fakultu vedli „věhlasní pedagogové“, kteří podle petice byli věhlasnými pedagogy už v roce 1990, když zakládali „jedinečně fungující systém mistrovských škol“, třebaže takřka nikdo z nich v té době neměl žádné pedagogické zkušenosti. Jednou z „osob“, které se petice snaží dehonestovat, je Kateřina Olivová, umělkyně a vedoucí ateliéru Nová média 2. Ta v textu dostala naloženo ještě o něco více než rektorka a její „kamarádka“ prorektorka Jana Bernartová (jejichž profesní životopisy jsou prý nedohledatelné): její akce, která proběhla 30. dubna před budovou školy a kterou pravděpodobně nikdo z podepsaných osobností neviděl, údajně „nemá nic společného ani s uměním, ani s performance, ale připomíná spíše projev psychicky narušené osobnosti před zraky vyděšených dětí a veřejnosti“ (pozor, mezi signatáři jsou i dva psychiatři!).

Nakonec ale pedagožka dopadla líp, než mohla, protože třeba Milan Knížák, z jehož otevřených dopisů, jak sám tvrdí, text petice čerpal, o Olivové napsal: „Její tělo je zanedbané, její vkus ‚komediantský‘, její projevy vulgární. Je možné, že někoho takové věci vzrušují. Možná, že by paní Olivové a jejím nečetným obdivovatelům vyhovovalo umístění do zoo. (…) Před Vánoci došlo na FFUK k hrůznému činu masového vraždění. I když paní Olivová nezabíjí, pouze ukazuje ohanbí, určitou podobnost tam nalézám.“ Inu, názor jedné z „veličin“, které AVU „v minulosti vedly a reprezentovaly“, jak se v petici zdůrazňuje… Zkusím k tomu přistoupit jako Karel Vachek, který Knížákovi ve filmu Bohemia docta (2000) na urážky Václava Havla či Miloše Zemana (kterého mimochodem stejně jako Olivovou posílal do zoo) opáčil: „Vy říkáte tak hrozný věci, že jsou v jistým smyslu až komický.“

Bylo by samozřejmě možné vyvracet lži a polopravdy nebo poukázat na to, že ředitelce NG lze jistě vyčítat spoustu věcí, ale určitě ne její zdůrazňování dekolonizace, protože k tomu, aby někdo jednal, myslel nebo se vyjadřoval kolonialisticky, opravdu nemusí být nevyhnutelně potomkem příslušníků koloniální mocnosti. Ale to už učinili jiní v příspěvcích, které se dají dohledat stejně snadno jako životopisy rektorky a prorektorky AVU. Předešlé odstavce dokazují mimo jiné i to, jak těžké je ubránit se při rozboru petice ironii či sarkasmu, a proto bude lepší s tím přestat. Je to totiž příliš snadné a prvoplánové. Takže teď chvíli vážně.

Neúčastnit se kulturních válek

Důležitou součástí kauzy jsou pochopitelně i reakce na zveřejněné prohlášení. Jakkoli je totiž petice výpadem natolik neadekvátním, že se s ní nedá reálně diskutovat, přece jenom se může stát, že z příspěvků, které vyprovokovala, se nakonec nějaká soustavnější debata vyvine. Aby se tak stalo, je ovšem potřeba konkrétní rozpory nahlížet věcně, a ne je zasazovat do bipolárních schémat. Přestože spor o umělecké instituce nese znaky generačních bojů, konfliktu ideo­logií či soupeření konzervativních a liberálních hodnot, zdaleka se takovýmto vymezením nevyčerpává. Petice svým obviněním, že AVU, NG a CJCH rezignovaly na své poslání a vsadily umění do služeb „nových krátkodechých ideologií a aktivistických tendencí poplatných době“, vytyčila nové bitevní pole současných kulturních válek. A všichni, jimž jde skutečně o umění i o smysluplné fungování jeho institucí, by měli dělat vše pro to, aby se do nich nezapojili. Je zkrátka potřeba na tuto výzvu nepřistoupit. To může být někdy těžké, ale některé texty, jež se k petici vyjadřují, ukázaly, že to jde.

Redaktor Respektu Jan Vitvar se vypravil přímo na AVU, aby se přesvědčil, zda na škole opravdu dochází k „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova“ a „cílené likvidaci jedinečnosti a kreativity“. Ve své reportáži z obhajob diplomových prací konstatuje, že s ničím z toho, před čím prohlášení varuje, se nesetkal. „Jak vlastně může na rozzlobené signatáře petice zrovna tahle škola působit jako nesmiřitelné kolbiště protichůdných uměleckých postojů?“ diví se v závěru. „Zkušenost z terénu je opačná: ukazuje mimořádně svobodné prostředí, kde si spolu rozumějí lidé tvořící klasickou malbu i performeři s lezeckou výstrojí. Možná je to proto, že spoustu signatářů petice na AVU už dlouho, nebo dokonce nikdy nikdo neviděl.“

Dalším příkladem adekvátní reakce je článek filosofa Martina Škabrahy, který na AVU působí jako šéfredaktor odborného časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Škabraha zasadil situaci na škole do současných nejen uměleckých, ale i vzdělávacích a obecně společenských trendů. Ty, doufejme, nebudou „krátkodeché“, neboť jejich smyslem není nic jiného než nastavit podmínky tak, abychom mohli studovat, tvořit a žít v co nejsvobodnějším a nejspravedlivějším světě. Jeho text vyšel na Alarmu, který si k tématu vedle očekávatelně polovtipného komentáře Stanislava Bilera bohužel neodpustil podcast s příznačným titulem Petice tragédů. Ano, text prohlášení je marný, je potřeba na to poukázat a je v pořádku se u toho i trochu zasmát. Ale jaký má smysl, když se trojice totožně smýšlejícího redaktorstva hodinu vozí po „starcích křičících na mrak“, dokola opakuje, jak jsou strašně mimo, a zdůrazňuje jejich věk a neodbytnou touhu po moci?

Pokud nechceme přiživovat kulturní války, měli bychom se zbavit nadužívaných přirovnání k fenoménům předlistopadové reality, jako jsou svazáctví, normalizační jazyk či Anticharta, ale třeba i oblíbené fráze o ustrnutí v devadesátkách. I když tyto výrazy mnohdy na dnešní spory pasují, jejich užíváním se diskreditujeme navzájem ještě předtím, než se vůbec dostaneme k jádru věci. V situaci, kdy je velká část těchto prostředků beztak využívána oběma stranami, ztrácí se jejich smysl i náboj. Zároveň by situaci prospělo, kdybychom nekladli tak velký důraz na to, s čím se identifikujeme, ale spíš na to, co a jak děláme, jak o tom hovořila Anna Daučíková v nedávném interview pro Artalk. Umělkyně a bývalá pedagožka AVU si uvědomuje, že bez ujasnění si vlastní identity se mnohdy nedá přijatelně existovat, ale varuje před vyhroceným identitářstvím: „Když je vše postaveno jenom na identitě, tak je jedno, jak se co dělá, a všechny ty xenofobní a zrůdné polohy nevyhnutelně berou vrch.“