Brak 2023, 100 s.
Občas, když projíždím rovinami jižního Slovenska, napadá mě, jaký by se tu dal vést život – snad by plynul pomalu jako zdejší řeky, podél nichž bych se chodil procházet. Ale vždycky jsem zůstal ve vlaku a pokračoval dál. Debutová sbírka Filipa Németha nazvaná po řece Žitavě naznačuje, jak by to celé mohlo vypadat: „opäť nové domy / ďalší úsek / vystlaný stavebným odpadom / poľná cesta sa zdá byť / zas o čosi kratšia“. Výjevy ze zdánlivě banálních míst mezi vesnicí a řekou se tu plní betonem, polystyrénem, stříbrnými smrky, roundupem a dřevotřískou. Sousedům, kteří krajinu neúnavně zbavují zbytků přívětivosti, se tu ale nespílá – většina básní je ostatně liduprázdná, protože „ludia bez áut tadiaľto nekráčajú“ –, spíše se evidují důsledky jejich počínání. A ty jsou nakonec nejpatrnější na řece, která „zahasí vápno“ a „naučí cŕkať trávniky“. I když Némethovo psaní splňuje znaky tzv. environmentální lyriky, spíš bych ho označil za adaptaci na klimatickou a vlastně i sociální změnu: jihoslovenský venkov de facto přestává existovat, ale nic naplat, pořád je to domov. A tak nezbývá než dál chodit k řece a zdokonalovat se „v čítaní dna / z farieb a tvarov hladiny“. Právě ve čtení „padlé“ krajiny je sbírka nejsilnější, a jen tu a tam od něj přechází k mudrování („netreba sadiť stromy / stačí im nebránit vyrásť“). Za pozornost stojí, že v básních pevně vázaných na prožitek místa se téměř neobjevují vlastní jména, s výjimkou řeky Žitavy, pořád ještě životadárné – třebaže „augustovým korytom sa k tebe približuje / vysmädnutý / cyklista“.