Vodní plochy ve městech obvykle nevnímáme jako veřejný prostor, který bychom mohli sami využívat, což nahrává jejich privatizaci i znečišťování. Plavání a další vodní aktivity provozované širokou veřejností nicméně mohou pomoct městské řeky, jezera či nádrže do veřejného prostoru znovu začlenit.
I plavání či saunování může být součástí práva na město. Foto Lukáš Veselý
Vodní plochy, které omývají břehy mnoha měst, můžeme vnímat jako protiklad hektičnosti, přelidněnosti a rychle rostoucí výstavby, jež si obvykle spojujeme s urbánním prostředím. Třeba v New Yorku je voda všudypřítomná. Manhattan z jedné strany obtéká řeka Hudson, podél níž se zelení vine cyklostezka, z druhé ho lemuje East River, na kterou denně shlížejí z Brooklynského mostu stovky turistů. Na Liberty Island, kde stojí socha Svobody, se dostanete pouze lodí a z vyhlídky pak máte newyorské vodstvo jako na dlani. Jak ale učinit z vodních zdrojů, jež jsou stále především romantickým prvkem městské krajiny, součást veřejného prostoru v pravém slova smyslu? To je otázka, kterou stále častěji řeší aktivisté, akademici i lokální komunity nejen ve Spojených státech.
Plavecké právo na město
Na začátku října roku 2023 hostila Brooklyn College desátou výroční konferenci Philosophy of the City, jejíž součástí je vedle zvukových toulek a tematických procházek i panelová diskuse na téma nových etnografických přístupů ke zkoumání městského terénu. Zazní v ní i příspěvek „Plavající flanéři? Městské plavání jako typ flanérie“ od profesora politické filosofie Lorena Kinga, který si klade otázku, zda můžeme plavání považovat za jeden ze způsobů průzkumu města. King propojuje osobní plaveckou zkušenost s přístupem akademika a v jeho podání se plavání stává nejen průzkumnou urbánní aktivitou, ale i politickým nástrojem, zbraní proti klimatické změně nebo ukazatelem rasové a třídní nerovnosti.
Ačkoliv Kingovou domovinou jsou západní břehy jezera Ontario, jeho vášeň ho zavedla do mnoha vod od Nového Zélandu přes Kodaň až na plavecký okruh okolo Manhattanu. Tvrdí, že plavání je součástí našeho práva na město, které však často neuplatňujeme, což dává prostor industrializaci a komercializaci vodních ploch. V naší pasivitě se podle Kinga zrcadlí fakt, že vodu nechápeme jako veřejný prostor, což ústí v nedostatek odporu vůči postupnému privatizování a znečišťování vodních zdrojů. Jako přirozený pak vnímáme stav, kdy je řeka jen špinavá městská infrastruktura.
Plavání a třída
Příď kánoe, na níž proplouváme Brooklynem, se odráží v černých olejových skvrnách. Břehy brooklynské čtvrti Gowanus, jež kdysi sloužily jako překladiště, se pomalu probouzejí k novému životu. Voda je ale pořád mastná a kalná. S dobrovolnickou skupinou The Gowanus Dredgers Canoe Club pádlujeme pod silničním mostem a kolem velkých lodních kontejnerů až ke konečné zastávce, kterou je supermarket Whole Foods, dál je kanál zatím neprůjezdný. Cestou sbíráme vzorky půdy a odpadky. Je zvláštní pozorovat newyorský ruch z vody. Zatímco nad hlavami nám projíždí jedno auto za druhým, tady dole je všechno nehybné. Sedím v lodi s architektkou z Kolumbijské univerzity, která si zvolila revitalizaci newyorských vodních ploch za jeden ze svých diplomových projektů. Stavíme každou chvíli, aby mohla prozkoumat vrstvy, ze kterých se skládá místní půda, od spodního patra kamenů a štěrku po železem vyztužené betonové hráze.
O průzkum brooklynských vodních kanálů je obrovský zájem. Přes deštivé říjnové počasí na břehu čeká další skupina v zářivě oranžových vestách a s vyplněným prohlášením o přebrání zodpovědnosti v případě nehody. Domovským přístavem zdejšího kanoistického klubu je malá garáž s podomácku vyrobeným dřevěným molem. O pozemek se dělí s několika lidmi bez domova, kteří stanují podél vody. Také dobrovolníci z klubu bojují s nepřístupností místních břehů. Ať už se jedná o vodní kanál, řeku nebo oceán, jejich hranice jsou tu povětšinou úzkostlivě střeženy a odděleny od zbytku veřejného prostoru betonovými zdmi a ploty.
Loren King ale pozoruje určitý vývoj, pro který používá termín „demokratizace přístupu k vodě“. Za příklad dává nejen jezero Ontario, ale i Kodaň nebo Paříž, kde samosprávy pochopily, že zpřístupnění říčních břehů a dalších vodních ploch přináší nejen popularitu mezi místními obyvateli, ale také nové příležitosti v oblasti udržitelného managementu vodních zdrojů – jak se otevírá možnost využívat vodu jako veřejný prostor, zvyšuje se i povědomí o nutnosti ji chránit. Postupně se zmenšuje vliv developerů a velkých korporátů (King zmiňuje především firmu Nestlé) a snižuje se i množství odpadů, které se do vody vypouštějí.
V některých zemích se to díky práci neziskových organizací již daří. V Kanadě je to například dobrovolnická skupina Swim Drink Fish, jejímž cílem je zajistit rovný přístup k vodě pro všechny obyvatele. Dekolonizace se tak týká i možnosti využívat vodní zdroje. Zatímco znečištění je často vidět na první pohled, některé problémy se skrývají hluboko pod povrchem. Rasová nerovnost vedla podle Kinga k privilegovanému postavení bílého plaveckého hnutí, jež předem vyloučilo participaci původních obyvatel. Voda tak historicky byla nejen prostředkem spojení, ale i prohlubování třídních rozdílů. Tomuto tématu se věnuje i kniha historičky Karen Evy Carr Shifting Currents: A World History of Swimming (Měnící se proudy. Světová historie plavání, 2022), ve které jsou zmíněny různé plavecké styly jako dělicí prvek mezi „evropskou civilizovaností“ a kulturou původních obyvatel.
Šedá zóna
Pro příklad nerovnosti ale netřeba chodit až do bývalých kolonií. Někdy stačí jedna návštěva na českém úřadě, abyste se dozvěděli, že voda je posvátné území, kde sebemenší aktivita vyvolá řetězovou zamítavou reakci od kanceláře správy daného toku po radnici. Opatrnost v záplavových zónách je jistě namístě, zároveň by ale potřebné razítko neměli dostávat jen podnikatelé, zatímco komunitní projekt si o něm může nechat jen zdát. Využití vodních zdrojů se tak stává komoditou, na kterou dosáhne jen určitá vrstva, zatímco ostatní se utápějí v byrokracii a obíhání úřadů. Výsledkem je šedá zóna, kterou definují malé ostrůvky českého kutilství v podobě dřevěných mol a improvizovaných vstupů do řeky, jež jsou ovšem veřejností hojně využívány.
Když stojím v zástupu lidí u žebříku, který jsme před osmi lety umístili poblíž slepého ramene Labe, aby se tu dalo osvěžit po sauně a v letních měsících koupat, vzpomínám na léto v Curychu, kde řeka slouží jako plavecká infrastruktura pro pohyb po městě. Stačí sbalit oblečení do nepromokavého vaku, skočit do proudu a nechat se unášet klidně i několik kilometrů centrem města. Řeku lemují nástupiště, schody, mola i větší plovárenská zázemí, kde se dá převléct z plavek zpátky do suchého oblečení, a pokračovat dál v cestě. Celá ta aktivita přináší pocit svobody a radosti, jako by se člověk přemísťoval nejen v prostoru, ale i mentálně. Pohled z řeky dává novou perspektivu.
Kreativní mobilizace
Sedmdesátník Jeffrey Goldfarb, emeritní profesor sociologie na newyorské The New School of Social Research, byl donedávna nadšeným městským plavcem. Vypráví mi, jak před operací ramene plaval ráno do práce z města Yonkers po řece Hudson na Dolní Manhattan. Goldfarb stejně jako King vidí v plavání určitý druh meditace i způsob, jak se udržet fit, a oba vyzdvihují i politické aspekty. Doky, břehy i přístavy byly vždy jak symbolem propojení, ať už obchodního, nebo politického, tak místem snění. A takové prostory mají podle Kinga dosud nevytěžený potenciál pro kreativní politickou mobilizaci. Vodní plochy jsou zároveň metaforou veřejného prostoru a společného soužití. Mají pevnou formu, ta je ale naplněna proměnlivým obsahem, podobně jako architektura, jejímž obsahem jsou lidské aktivity a interakce. Náš přístup pak může proměnit hladinu plnou černých olejových skvrn v něco, co nás spojuje.
Autorka studuje filosofii a provozuje říční saunu.