Kambodžsko-francouzský filmař Rithy Panh ve své hrané i dokumentární tvorbě dlouhodobě zpracovává krvavou minulost rodné Kambodže. V hrané novince Schůzka s Pol Potem zkoumá, zda a jak se lze poučit z dějin. Vychází přitom z vlastních vzpomínek i z archivů a kromě herců využívá také loutky.
Snímek Schůzka s Pol Potem měl premiéru na letošním festivalu v Cannes v sekci Un Certain Regard. Věnuje se vládě Rudých Khmerů v Kambodži, vaší rodné zemi, v druhé polovině sedmdesátých let. Dá se k tématu říct něco nového?
Pokud mluvíme o genocidě jako o masovém zločinu proti lidskosti, nejedná se jen o případ Kambodže, ale i Rwandy, Bosny nebo nacistického Německa. Je to univerzální záležitost, a proto jde o tak závažné téma. Historie se neustále opakuje. A přesto proti tomu nic neděláme, nic nás nenutí zasáhnout. Příběh filmu vychází z mých vzpomínek, protože bylo jednodušší pracovat s vlastní pamětí. Jde v něm ale o civilizaci jako takovou, je to v určitém smyslu příběh celého lidstva.
Řešíte tedy otázku, jak je možné být člověkem a zároveň se chovat nelidsky?
Přesně tak, v tom je jeden z rozporů. Osobně ale nemám rád silná slova jako „povinnost“, „zachování paměti“ a podobně. Nikdo mě nedonutí, abych k tomu tragickému období přistupoval …
