Stejně jako se často přehlíží, že agresivní identitářství je v mnoha případech nedílnou součástí pravicové politiky, pomíjí se v debatách o politice identity původ tohoto pojmenování. To se poprvé objevilo roku 1977 v manifestu afroamerických feministek a právě tento kontext může posloužit k jeho kritickému přehodnocení z levicových pozic.
Je nepsaným pravidlem, že jakákoliv politická debata se dříve nebo později stočí k takzvané politice identity. Ta se zároveň stala terčem kritiky zprava i zleva. Hlavním motivem těchto debat bývá představa, že morální a kulturní témata zastínila skutečné politické problémy. Ve své knize Bůh je mrtev, nic není dovoleno (2023; viz A2 č. 10/2024) se do podobných úvah pustila i česká filosofka a publicistka Tereza Matějčková, která identitární politiku interpretuje jako přechod od víry v Boha ke zbožšťování politiky. Podle ní se v současnosti namísto víry stala osou lidského sebeporozumění přináležitost k určité skupině. „Jsme takoví, jací jsme, nikoli proto, že věříme tak či onak, ale proto, že náležíme k té či oné společnosti či skupině,“ píše Matějčková v úvodu své sbírky esejů a rozhovorů.
Kritika zprava
Z této teze se ale vytratil fakt, že církve odjakživa nabízely svým následovatelům právě příslušnost ke skupině, jež poskytovala možnost sebeporozumění …
