Letošního Světa knihy se zúčastnila i ukrajinská básnířka Kateryna Michalicyna (ukázky z její poezie najdete na straně 22). S autorkou, která spoluorganizuje pomoc oblastem v blízkosti fronty, jsme mluvili o ženách v ukrajinské armádě, generačních traumatech i o tom, jak její prababička vyprovázela staré stromy do ráje.
Ztráty nepřátel podle ukrajinského generálního štábu překročily půl milionu osob. Přesto je stále zřejmější, že obrana proti Rusku je během na dlouhou trať. Chci se tě zeptat jako člověka, který se zabývá organizací humanitární pomoci: Kde čerpáš sílu, abys nevyhořela?
Začínáš tou nejtěžší otázkou, na kterou nemám odpověď. Všechno, co bylo zdrojem síly, časem přestává působit. Občas se musíš přinutit k odpočinku, aspoň se nadechnout a vydechnout. Popřemýšlet o tom, co děláš. Pokud chceš někomu pomáhat, sám by ses neměl vydat z posledního. A to je na tom nejtěžší. Po pravdě, nevím, co s tím.
Člověk musí nejprve pomoct sám sobě?
Přinejmenším nedospět k úplnému vyčerpání. Ale jakmile se zastavíš, hned doléhá tíživý pocit: vždyť toho ve srovnání s vojáky stejně dělám málo… Já se v takovém případě snažím dělat něco rukama. Něco, co není zaměřeno na výsledek. Vyrábím sošky z papírmaše nebo šiju z kousků látky ptáčky, kteří pak putují dál jako dárek pro štěstí nebo jdou do dražby na podporu nějakého útulku.
Přirovnal bych to k vytrvalostnímu běhu: tempo se nesmí přepálit, protože víš, že poběžíš ještě dlouho…
Hlavně víš, že jinak zhebneš. Ale v něčem je to podobné – pokračuješ, i když tělo už nemůže. Jenže maraton je předem určená vzdálenost, něco přes 42 kilometrů. Válka té vzdálenosti bere ohraničení. Nejtěžší je právě nejistota ohledně aspoň nějakého viditelného cíle. Proto to přirovnání tak docela nefunguje.
Nedá se tedy říct, že by Ukrajina byla vítězství blíž než 24. února 2022?
To ne. Válka se mění. Ale souhlasím s tím, co říkají vojáci: nepřítel se nemá podceňovat. Mnoho lidí mělo zkreslené představy – stačí počkat, ne snad týden nebo měsíc, ale třeba rok, a válka skončí. Hodně zpravodajských relací začíná shrnutím ztrát nepřítele, pro reálnější obrázek ale chybí rozbor našich ztrát, i když je pochopitelné, že jde o vojenské tajemství. Ty země se nedají srovnávat, ani pokud jde o počet obyvatel. I kdyby ukrajinské a ruské ztráty byly v poměru jedna ku třem, stejně by pro nás byly strašně vysoké.
V ukrajinské armádě je hodně žen. Bylo to tak od začátku ruské invaze, ale zdá se mi, že teď je to víc vidět…
Možná se to naučili vyzdvihovat. V naší armádě je opravdu vysoký podíl žen – slouží jich šedesát tisíc a asi pět tisíc se jich bezprostředně účastní bojů. Což z nich pochopitelně nesnímá odpovědnost být mámou, manželkou nebo dcerou. A to je obří balvan. Ta odpovědnost za péči o blízké a domácnost je stejně hlavně na ženách, ať už dělají cokoliv. Nedokážu si to ani představit, když k tomu ještě válčí.
Proč ta odpovědnost neleží na mužích?
Pravděpodobně leží i na nich. Už dávno se měla rozdělit víceméně rovnoměrně. Ale dokonce ani v těch společnostech, které usilují o rovnost mnohem déle, se to příliš nezměnilo. Ta starost, to mentální břímě stejně spočívá z větší části na ženě…
Je to, že Ukrajina umožňuje ženám sloužit v armádě, určitá forma emancipace?
O rovnost v armádě bojuje například Ženské veteránské hnutí, které dělá hodně pro to, aby ženy mohly sloužit nejen jako sekretářky nebo kuchařky, ale i se zbraní v ruce. Za tím, čeho bylo dosaženo, stojí většinou samotné ženy – počínaje adaptací uniformy a výstroje a konče legálními mechanismy obrany před genderovou nerovností a sexuálním obtěžováním. Nevím, jestli jsme v tomto ohledu progresivnější, ale určitě se toho od nás lze hodně naučit.
V Česku se občas rozhoří debaty o přechylování…
To u nás také.
Ale všiml jsem si, že když například ukrajinský generální štáb vítá „obhájkyně a obhájce“ Ukrajiny, téměř nebývají pod takovými příspěvky nesouhlasné komentáře.
Pro mě to je naprosto přirozená věc. Pokud to jazyk umožňuje, proč bychom měli přechylování bránit? Mně se to líbí a až na pár výjimek to nevyvolává žádný odpor. Žena nemá v jazyce takovou viditelnost, jakou si zaslouží. Proč to nenapravit? Podotýkám, že tu jde pouze o narovnání, i když se vždycky najde někdo, kdo bude tvrdit, že muži budou brzy potřebovat zvláštní ochranu. Mně se zdá, že to je lidský přístup, kterým se odlišujeme od našich nepřátel.
Tématem tvé zatím poslední básnické sbírky Rozlamani ljudy (Polámaní lidé) je uctění paměti. Dá se to tak říct?
Je především o důležitosti strukturované paměti, ať už v rámci rodiny, nebo nějaké jiné skupiny. Pokud paměť chybí, máš místo ní deku sešitou ze záplat: tady je kousek informace, tam zase kousek legendy, tam se něco ví, tady je něco nedořečeného, tam je to zamlčené… Vyrůstat a skládat samu sebe z takových kousků je těžké. V té knize nalézám svou paměť, své opodstatnění. Můžu pak snáz nacházet rovnováhu pro sebe a své děti, což je potřeba zejména teď, když uvážíme, co se na nás řítí.
Sbírka je věnovaná ženám z tvé rodiny, že?
Asi bych to neřekla takhle na rovinu. Jde o vydobývání vnitřní kontinuity, kterou tolik potřebujeme. Jakákoliv kontinuita, třebaže tragická, poskytuje určitou oporu. Samotné texty byly napsány ještě před plošnou invazí. Něco mi vyprávěla prababička, která byla deportována z Polska, něco vyprávěla bába Háňa z tátovy strany, něco sousedky. A pak je tu skutečná paměť, která patří mně coby dítěti. A dotváření kontinuity náleží mně jakožto dospělé.
Na Světě knihy jsi mluvila o nevyslovené traumatizující zkušenosti předchozích generací. Snažíš se dát slovo těm, kterým byla tato možnost odepřená?
Spíš jsem se snažila vybudovat jakousi alternativní realitu – co by ty ženy řekly, kdyby chtěly mluvit. Nepamatuju si totiž, že by mé prababičce někdo zakazoval mluvit, kromě ní samotné. Tajila například, že umí polsky. Naučila mě několik básní v polštině, ale to byl takový náš tajemný rituál. Strašně neměla ráda slovo „přesídlenkyně“, byla to pro ni nejhorší nadávka, kterou sama používala proti svým sousedům. Nejspíš to bylo intuitivní a nereflektované. Jde o to, že měla svůj primární domov někde jinde. Nebyla sovětským člověkem. Byla vrostlá do své země, a všechno, co vyrůstalo ze země, mělo pro ni nesmírný význam.
Byla přesídlena po druhé světové válce, v rámci operace Visla?
Spíš už někdy v roce třicet devět, čtyřicet. Až se jednou dostanu do toho polského městečka, zkusím najít archiv. Dobře se vyznala v bylinkách, ale o tom jsem se dozvěděla až jako dospělá. Viděla jsem jen, že pěstuje různé plodiny, aby rodina měla co jíst. Dokud mohla dojít na zahrádku, těšila se dobrému zdraví a dobré paměti. Když o tuto možnost přišla, ztratila chuť žít. Ale o tom nemluvila…
Přesto se zdá, že tato generace žen předala nám, vnukům a pravnukům, historickou paměť a své zkušenosti, což nás dělá silnějšími. Nemáš ten pocit?
Vypadá to tak. Jejím klíčovým poselstvím bylo: přežila jsem navzdory všemu, co se se mnou stalo. A ty to zvládneš taky. Naučím tě, jak udělat chleba z ničeho, kde co vypěstovat, kde nalámat vrbu pro kozy… Není mi úplně jasné, jak jsem přišla k literatuře, protože všechno, s čím jsem vyrůstala, muselo mít praktické využití. Muselo tě to udržet při životě. A pak tu byla zásada moc nemluvit a nevyčnívat – součást obranného mechanismu. Jenže mně už to nestačilo, vyrostla jsem z toho.
Je taková teorie, že traumatizované pokolení a jeho děti volí mlčení a teprve další generace, třeba já a ty, se začíná hloupě vyptávat. Věděla jsem o prababiččině lásce k půdě, o její dovednosti zasít tak, aby to vyrostlo, protože na tom závisel život. Ale vyznala se i v léčitelství. A navíc uměla provádět potraty…
Ale vždyť byla věřící. Anebo ne?
Pokud vím, tak nebyla. Určitě nebyla nábožensky založená. Ikony v chalupě neměla, ani do kostela nechodila. Ale v jejím světonázoru bylo například místo pro ráj pro staré stromy. Vlastně ne ráj, ale vyrij [ukrajinský název pro zásvětí, který se traduje z pohanských dob – pozn. aut.]. Chci věřit, že pokud moje poezie má nějaké konkrétní zdroje, patří k nim její modlitby ke starým stromům, aby se jim lépe putovalo do toho stromového ráje.
Pamatuješ si ty modlitby?
Prababička tvrdila, že když umírá starý strom, není na to nějaká předem daná modlitba. Je jen tvůj pocit z konkrétního stromu. Můžeš se s ním rozloučit dobrými slovy i myšlenkami a popřát mu, aby to měl snazší na své cestě do vyrije.