Příliš dlouhé léto na upířím hradě

Bylo to někdy po dokončení studia na umělecké škole, kdy jsem ztratila většinu svých ambicí participovat na událostech spojených s agendou „levicového aktivismu“. Výraz ambice je v tomto ohledu zásadní, protože moje snahy o angažovanost nikdy nepřesáhly občasnou účast na demonstracích nebo příležitostná vyjádření na sociálních sítích. K rezignované introspekci se po čase přidalo nečekané potěšení z nezúčastněnosti, které hladilo moje ego na stejném místě, kde ho dříve stimulovala konfrontace s dalším účastnictvem takzvaných kulturních válek. Znepokojovat jsem se ale začala až ve chvíli, kdy jsem u sebe zaznamenala zálibu ve sledování různých forem mizérie těch, kteří se představy, že „bojují na správné straně historie“, dosud nevzdali.

Právě myšlenka boje či angažované konfrontace se v prostředí sociálních sítí zdála čím dál více odsouzena k pohybu po sestupné spirále vlastní rozporuplnosti. S tím, jak se vyostřovalo lokální i světové dění, mě při každém otevření instagramu čekal algoritmy seřazený výběr příspěvků, které spíše než ke konkrétním postřehům směřovaly k virtue signalingu – vyjádření osobního morálního stanoviska. Sdílení infografik a aktualit zjevně začalo být ve vypjatém prostředí on­-line levicové scény považováno za novou formu aktivismu, adresovaného patrně těm z okruhu sledujících, kteří k různým nespravedlnostem dosud mlčeli, nebo „pouze přihlíželi“. Ať už se jednalo o události mezinárodního měřítka, či o dění na místní kulturní scéně, obsah těchto apelů měl jedno společné – obracel se k jakémusi „my“, které často nebylo definováno ničím jiným než z dané situace vyplývajícím „oni“. Samozřejmost, se kterou se na mě valily předpoklady spravedlivého, chápajícího a různým perspektivám otevřeného „my“ v kontrastu s údajnou omezeností a nenávistností „těch druhých“, začínala být přinejmenším podezřelá.

Jaké hodnoty a praxe vlastně tvořily prostor, který jsem si zvykla nazývat levicový diskurs? A proč jsem i přes svou povýšenou rezignovanost byla posedlá představou, že vůči němu musím zaujímat nějakou pozici? Jako žena a matka usilující o uplatnění v uměleckém provozu jsem bezpochyby za mnohé vděčila změnám, které v posledním desetiletí do kulturních i vzdělávacích institucí vnesla progresivní levicová politika a s ní spojená politika identity. Intersekcionálně zaměřená snaha upozorňovat na různé formy útlaku a strukturálního násilí, kterou lze shrnout pod dnes nenáviděný i oslavovaný pojem wokeness, byla původně tím, co mě na světě současného umění přitahovalo. Proč jsem se tedy najednou v tomto diskursu cítila tak odcizeně? Byla to rozmazlená nevděčnost, nebo zárodek kritického obratu? A především, jak blízko jsem byla hranici, za kterou už bych tento diskurs nedokázala číst perspektivou sice zavádějícího, ale pro vlastní sebepojetí podstatného „my“?

Identita jako individuální cíl

V souvislosti s kritikou identitární politiky či wokeness se člověk, který má blízko k levici, nevyhne setkání s podobenstvím o „upířím hradu“, jak jej v roce 2013 popsal britský teoretik Mark Fisher. Ten se na začátku svého eseje Odchod z Upířího hradu, podobně jako já v úvodu tohoto textu, doznává ke zklamání a vyčerpání z dění na levicovém twitteru. Je zarážející, jak výstižně tento více než deset let starý text pojmenovává tendence, které se měly naplno projevit až s rostoucím vlivem sociálních sítí a vzestupem fenoménů, jako je call out culture či cancel culture. Fisher si všímá, jak on­-line prostorem akcelerovaný levicový diskurs využívá dynamiky viny a trestu v rámci veřejných konfliktů. „Upířím hradem“ je pro něj struktura založená na kultuře zostuzování a na nelítostné „vnitřní“ kritice, v jejímž rámci jsou jednotlivci dosud chápaní jako součást „my“ veřejně „odsuzováni“ a následně ostrakizováni za morální prohřešky.

Fisher se snažil popsat dojem z levicové scény, která jako by držela pohromadě především proto, aby se její aktéři mohli vzájemně soudit a manifestovat své úspěchy v kritice druhých. Identitární politika se podle Fishera stala ideálním polem, na němž se potřeba dokazovat vlastní morální nadřazenost mohla rozvinout do jakési kulturní praxe, rychle osvojované řadami „spravedlivých“. Poukázání na paradoxní důsledky rozšíření této praxe, odklánějící energii a pozornost od podstatných otázek levicové politiky, je bezpochyby jedním ze zásadních a dodnes relevantních postřehů Fisherova eseje.

Takzvaná politika identity vychází především z novodobé historie USA, kde se v průběhu 20. století zformovala sociální hnutí usilující o zrovnoprávnění a emancipaci marginalizovaných skupin, vymezených sdílenými prvky identity, jako jsou etnicita nebo sexuální orie­ntace. Ačkoliv v pozadí většiny těchto hnutí byla myšlenka univerzální sociální spravedlnosti, jejich zaměření na prosazování práv specifických skupin stálo na identitárním určení, jež s sebou nese nejen ztotožnění se s tím, čím se cítíme být, ale také nutnost vyhranit se vůči tomu, co představovat nechceme. Když se dílčí požadavky identitárních hnutí staly součástí politického mainstreamu, chopil se lákavého motivu „osobní je politické“ trh ve snaze komodifikovat zbývající nekomerční sféry života. Myšlenka, že identita je něco, k čemu se postupně dopracováváme a co můžeme na základě svých preferencí měnit, se tak stala ústředním narativem neoliberálního kapitalismu. Namísto prostředku kolektivní emancipace se z identity postupně stal individuální cíl – životní projekt, jehož postup v současnosti běžně sdílíme na sociálních sítích skrze pečlivý výběr ostentativních gest a obsahů.

Jaký má ale tento přístup k identitě vliv na způsob, jímž je formulována kritika v levicovém prostředí? Touto otázkou se ve své knize Doppelganger (Dvojník, 2023) nepřímo zabývá kanadská spisovatelka a aktivistka Naomi Klein. Její zevrubná analýza současného vzestupu ultrapravice a konzervativní politiky nabízí výkladový koncept v podobě jakéhosi zrcadlení reakčních společenských analogií prohlubujících polarizaci ve společnosti. Klein, která je dlouhodobě jedním z nejvýraznějších hlasů intelektuální levicové scény, mimo jiné po­ukazuje na odlišné fungování pravice a levice právě v prostředí sociálních sítí. Ačkoliv podle ní obě strany představují obdobně hodnotově roztříštěné prostředí, do vzájemné kritiky se pouští především levice. Tak jako před časem Fisher i Klein si všímá, že tato tendence vyčerpávat energii na vnitřní konflikty se pak projevuje neschopností levice mobilizovat se proti zmíněnému vzestupu konzervativních hodnot.

Reparativní kultura

Měla jsem tedy příčinu svého vlastního vyčerpání a odcizení hledat v prostředí sociálních sítí, kam se v posledním desetiletí levicový aktivistický diskurs přesunul? Při zjednodušeném čtení textů Fishera a Klein by se opravdu mohlo zdát, že právě prostředí facebooku, instagramu a twitteru (dnes X) do dříve konstruktivních debat vneslo toxickou míru afektu a nesmiřitelnosti. Současnou podobu on­-line platforem však nelze svést pouze na vypočítavá rozhodnutí jejich provozovatelů a nastavené algoritmy. Je také nutné klást si otázku, s jakou poptávkou a zažitými vzorci chování jsme tento nový komunikační prostor pomáhali utvářet. Jak zmiňuje umělecký kritik a spisovatel Pablo Larios v eseji Art Monsters and Super Creeps (Umělecká monstra a strašáci, 2023), právě představa rozšířeného, ale přesto stále omezeného prostoru sociálních sítí v oblasti současného umění a aktivismu v mnohém akcelerovala prorůstání logiky kapitalismu do původně podvratných, antisystémových ambicí.

Takzvaný svět umění je mnohovrstevnatý pojem, který ve skutečnosti skrývá více poměrně oddělených mikrosvětů. Jeho značnou část dnes ale bezpochyby charakterizuje paradigma, jež lze v určitém smyslu zahrnout pod kategorii „angažované umění“ a které do značné míry spadá do výše zmíněného levicově aktivistického diskursu. Podobně jako Fisher se i Larios pozastavuje nad motivem viny a ukřivdění. Rozkrývá ho však na úrovni hlubšího kulturního obratu, který nazývá reparativní. Reparativní obrat podle něj představuje v současnosti silně zastoupené přesvědčení, že by umění mělo sloužit především k napravování historických i aktuálních společenských křivd, jejichž reprezentantem je neosvícené a v určitém smyslu „vadné“ oko diváka. Cílem reparativní kultury tak je pohled společnosti „napravit“, aby byla schopna tyto křivdy rozkrýt a reflektovat.

Lariosovo pojetí reparativního obratu úzce souvisí s politikou identity aplikovanou jako nástroj emancipace i ostrakizace. Při posuzování toho, komu bylo kým ukřivděno, je totiž zpravidla nutné zvážit, z jaké pozice zúčastnění jednají, jinými slovy, nakolik se prostřednictvím své identity podílejí na jakési primární společenské vině, kterou je například historická oprese pomyslných „druhých“. V rámci umění se tak tématem často stává i právo na „prostor“ skrze zpracovávání určitých témat a narativů.

Cancel culture pak představuje mechanismus, v jehož rámci je zmíněná vina převedena do formy penalizace. Ta probíhá na úrovni odebírání viditelnosti a dosahu, jež si daná osoba s ohledem na své provinění nezaslouží. Cancel culture tedy předpokládá, že viditelnost, dosah či pozornost představují určitou formu kapitálu, jehož odnětím platíme za společenské přestupky. Tento kapitál je pak převeden na konto příjemce kulturní reparace, který díky ní získává pozornost a dosah jako kompenzaci za předchozí křivdy. Úskalím této zdánlivě funkční výměny je, že kopíruje kapitalistický model směny, akumulace kapitálu a především boje o pozici v omezeném prostoru, který je v tomto případě často podmíněn pozorností v on­-line prostředí.

Podle Lariose tak reparativní kultura sice na povrchu bojuje za citlivější a spravedlivější svět, ale nedokáže uniknout systému, který sama kritizuje. Takzvaní social justice warriors, kteří se do tohoto „boje“ pouštějí, mnohdy ani nejsou přímými nositeli obhajovaných identit, ale jejich samozvanými zástupci, kteří si přivlastňují dotčenost a nárok na omluvu či odčinění za křivdu, jež jim vlastně ani nebyla způsobena. Zdánlivě ušlechtilá ochota bojovat proti všem formám útlaku v tradici levicové solidarity je pak v tomto prostředí orientovaném na akumulaci symbolického kapitálu podle Lariose kontaminována příslibem přetavení cizí křivdy ve vlastní zisk v podobě pozornosti a uznání v rámci uměleckého světa či aktivistické scény.

Síla a moc therapyspeaku

Výše popsanou kritiku lze chápat jako vyostřený pohled na odvrácenou stranu toho, co je v některých aktivistických a uměleckých kruzích nazýváno „militantní citlivost“. Ta apeluje na potřebu radikálního prosazování empatie a péče, jež se však v praxi mnohdy ztrácí v militantním afektu, který odsuzuje a nálepkuje, aniž by se staral o kontext či perspektivu druhé strany. Nabízí se tak otázka, komu se ve veřejném diskursu oné proklamované péče a citlivosti dostává. Je pochopitelné, že je náročné věnovat péči někomu, jehož komunikace je agresivní. Většina konfliktů, s nimiž jsem se na lokální levicové scéně setkala, však pod tento případ nespadala – jednalo se spíš o vyostřování reakcí na záležitosti, které byly v daném kontextu označeny za „problematické“, například kvůli údajnému použití nevhodného jazyka nebo z hlediska pozicionality. Pak je to ale samotné označení „problematické“, které ustanovuje předpoklad, že by daná záležitost z určitého pohledu, za určitých okolností, mohla být někým považována za zraňující. Problémem „problematického“ je pak to, že je stejně jako mnoho dalších pojmů a obratů součástí takzvaného therapyspeaku, který se sám může stát specifickou formou symbolicky násilné komunikace.

Therapyspeak, který se v posledních letech stal populárním hlavně v sociálních médiích, využívá původně psychologické pojmy jako „trauma“, „trigger“, „toxický“ nebo „narcismus“ v běžných diskusích. Tento styl komunikace pronikl do populární kultury, protože poskytoval slovník pro potřebnou debatu o duševním zdraví, a snižoval tak stigmatizaci spojenou s různými diagnózami. Společně s tím, jak se v určitých kruzích stalo trauma výkladovým rámcem, se z therapyspeaku stal prostředek, skrze nějž bylo možné osobní pocity v očích společnosti i objektivizovat. Jakkoli to lze v mnoha případech považovat za žádoucí, bez moderace skutečných psychoterapeutů se tento způsob argumentace může snadno stát jakousi komunikační totalitou. To představuje problém zejména ve chvíli, kdy skrze therapyspeak přestáváme mluvit pouze o sobě. Jako každý diskurs totiž i therapyspeak pracuje s určitou formou moci, která subjektivním pocitům, jež by dříve byly konfrontovány s obdobnou subjektivitou druhé strany, dodává dojem nezpochybnitelného faktu. Tato nezpochybnitelnost individuální zkušenosti je tak na jedné straně hnacím motorem emancipačních hnutí posledních desetiletí, na straně druhé jádrem jejich současného rozkladu.

Být haters nestačí

Z mnoha zmíněných rozporů se mi právě ten poslední zdál nejzásadnější. I proto jsem se letos na jaře po delší době rezignace rozhodla, že konečně vykročím z pozice cynické pozorovatelky a zúčastním se setkání, které na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně pořádala „kvír eventovka“ Slovem. Popisek události s podtitulem „Aktivismus v sociálním rozkladu“ jako by odpovídal na otázky, které jsem si pokládala. Kromě diskuse o tom, kde při aktivismu brát energii a jak se vypořádat s tím, jak nefunkční jsou struktury, ve kterých se pohybujeme, slibovalo setkání i prostor pro reflexi vlastních chyb. A nebudu zastírat, že mě zaujalo i to, že jednou z pozvaných byla Maja Vusilović, feministická aktivistka a spoluzakladatelka platformy Druhá : směna.

Tato platforma se pro mě v předchozích měsících totiž stala ztělesněním prakticky všeho, co mě na levicovém aktivismu unavovalo, ať už to byly memy prosazující větší citlivost nepromyšleně necitlivým obsahem, nebo zvláštní povýšenost, se kterou se autorky stavěly do role potížistek připravených kohokoliv veřejně kritizovat, aniž by pak byly schopné čelit kritice za vlastní přešlapy. Zkrátka aktivita této platformy pro mě byla příkladem toho, co Mark Fisher popsal ve svém eseji. Druhá : směna ostatně metaforu „upířího hradu“ opakovaně kritizovala, ať už nepřímo v memech, či doslovně, když spoluzakladatelka platformy Eliška Koldová označila Fisherův text za bibli (queerfobních) mužů­-levičáků. Setkání tváří v tvář s někým, koho jsem si, jak už to na sociál­­ních sítích bohužel bývá, zvykla sledovat jako jednorozměrný charakter v onom zatracovaném „upířím hradu“, mě tedy lákalo. Možná, že z nás udělal znepřátelené fragmenty jedné scény opravdu jen „toxický“ prostor on­-line platforem. Možná, že událost, jako je Slovem, bude cestou, jak dospět k vzájemnému porozumění.

Do jisté míry se má očekávání naplnila – značná část diskuse se věnovala sdílení dobré i špatné praxe z vnitřního fungování aktivistických kolektivů i pocitů přehlcení, frustrace a únavy. Zdálo se však, že spíše než na reflexi vlastních chyb se pozornost zaměřuje na výčet podstatných, ale již dobře známých systémových nástrah: propagandy, patriarchátu či tlaku na výkon. Jako by to, co nás na okamžik dokázalo propojit, byl opět pouze zvenčí přicházející útlak a představa společného „boje“. Jednou z mála výjimek byl moment, kdy Maja Vusilović vznesla otázku, co vůbec mohou místní levicová hnutí lidem nabídnout, a dodala: „Co se má stát, aby se levice dala dohromady? (…) Všichni jsme rozhádaní a nemáme žádnou reprezentaci v mainstreamu. Vyčerpáváme se v žabomyších konfliktech.“ Zatímco se následná diskuse rychle stočila k potřebě péče a inkluzivity kolektivů, přemýšlela jsem, co si s onou otázkou, která i mě trápila, počít. Po chvíli mě však z letargie vytrhla aktivistka a básnířka Olga Wawracz svou výzvou, abychom kromě laskavosti uměli být i „autenticky nasraní“ a byli „haters“. Představa vzteku jako kolektivního emancipačního afektu ale ukazuje pouze jednu stranu mince. Na druhé se skrývá vztek jako stav, který snadno vede ke zkratkovitosti a tíhne k vy­­užívání moci k prosazení zájmů, které lze těžko oddělit od ega a jeho hrdosti.

Co dělat po probuzení

Po cestě domů jsem pak přemýšlela, zda není pastí wokeness právě to, že věří, že má patent na správný druh ušlechtilého vzteku. Být „woke“ znamená „probudit se“ ze snu, v němž nevnímáme strukturální útlak. Ale není samotné probuzení pouze začátek? Je to stav, kdy vidíme svět novýma očima díky frustraci z toho, k čemu jsme dosud byli slepí. Ačkoliv nám „probuzení“ dodává vervu a zájem věci měnit, má svou expirační dobu, po níž buď nasbírané zkušenosti přetavíme v něco udržitelného, nebo se vyčerpaní vrátíme do stavu pasivity, případně cynické opozice. Právě to se pravděpodobně stalo mně a moje pozice tiché kritičky kritiky nakonec sama nepřispívala k ničemu jinému než k pomyslné upíří struktuře křivdy a viny.

Vzpomněla jsem si na Fishera a na jeho prohlášení, že neexistují identity – pouze touhy, zájmy a identifikace. Pomohlo by snad, kdybychom odkouzlili současné morální „ideály“ wokeness transparentnějším odhalováním zájmů? Politika identity je nakonec z definice záležitostí politickou, kterou je nutné prosazovat se snahou porozumět tomu, jaké zájmy společnost propojují, ne jen rozdělují. Možná, že by pak levice působila přístupněji pro ty, kteří se doposud nechtěli identifikovat s diskursem, jehož rétorika je tak silně založena na antagonismu a moralistním boji. Třeba by se podařilo odhodit křivdy minulosti a pokusit se hledat nové společné dialogy namísto plýtvání energií na reakční hot takes s recyklovanými kritickými východisky. To by však pro diskurs, v němž je schopnost přivlastnit si určitou formu křivdy významnou formou symbolického kapitálu, byla zásadní výzva.

Poprvé za dlouhou dobu jsem viděla východisko pro to, co ve mně zbylo z pomyslného „my“: strávili jsme příliš dlouhé léto na upířím hradě. Sklidili jsme během něj částečný úspěch při prosazování některých požadavků, ale způsob, jímž jsme jich dosáhli, je neudržitelný a stahují se nad ním mračna v podobě vzestupu ultrapravicových hodnot. Možná, že dosavadní přístup nedokážeme zcela opustit, ale můžeme se přinejmenším pokusit o jeho rekonstrukci na pevnějších základech společných zájmů – na tak často skloňované solidaritě. Naučíme se být skutečnými allies namísto veřejných frenemies?

Autorka je umělkyně a kurátorka.