Festival ArtWife, Liptovský Mikuláš, 1. 8. 2024
Sedmý ročník feministického festivalu Artwife byl dramaturgicky zaměřen na zranitelnost. Toto téma nesly čtyři inscenace, mezi nimi i projekt dánské performerky Sigrid Stigsdatter Cold Hawaii z roku 2021, monodrama, jež lze považovat za svého druhu esoterický román, kde se fikce stává vzorem k přetváření reality. Taneční performanci v liptovské synagoze zahajuje subtilní performerka a autorka v jedné osobě oblečená v kostýmu se sytě žlutými rukávci, který připomíná lidový kroj. Po chvíli klesá na podlahu a měkkými ústy najády vydává vzdechy jako šumění větru. Jako by šeptala modlitby, jež stěny chrámu tak dlouho neslyšely. Její nejasné „vzkazy“ v sobě mají paradox mýtu – něčeho, co jsme si vysnili, ale ze skutečné podoby nás mrazí. Původně neslabičné modlitby se proměňují v hlásky. Jako by Stigsdatter zpracovávala nějakou nepříjemnou zprávu, ale zůstávala asertivní: „Oh! Wow! Fuck yeah!“ Vše se odehrává v jejích očích, výraz její tváře je působivý, a přesto ambivalentní: vnímáme zklamání, ale i hrdost, s níž drží bradu vzhůru. Zlomené srdce stmelí mráz „chladné Havaje“, který cítíme z jednoduchých hesel: „You’re such a fucking baby“, „I’m such a fucking baby“ a podobně. Performerka opakuje slovo „baby“ s intonací a s timbrem, jenž má ambivalentní konotace – místy erotické, místy mateřské. Na konci čtyřicetiminutového představení obíhá prostor synagogy, jako by před čímsi utíkala nebo se před něčím bránila. Někdy v nás mrazí,, i když jsme si vysnili tropy. A nejspíš proto není kam utéct.