Co se stane s opuštěnými zahradami za frontovou linií? Proč je důležité napsat závěť? A kde vzít živou vodu pro vyschlá slova? Básně Kateryny Michalicyny (viz rozhovor na straně 4), jež autorka průběžně zveřejňuje na svém facebookovém účtu, reagují na nekončící hrůzy dobyvačné války.
(boření Edenu)
panu Oleksandrovi, který se evakuoval z Vovčansku se třemi psy, papouškem a fotoalbem a mluvil o své zanechané zahradě jako o Edenu
kolik času bylo vyměřeno k pěstování stromů?
švestky, višně, kučeravé jabloně,
hrušně, nad nimiž kvetou čmeláci,
vznešené šeříky.
jak dlouho se pěstují jejich jména za jmény?
malá
písmenka se tam krčí na desce
oblačné oranice. prach stoupá nebem
nad dlaněmi, tiše rozevřenými
jako stránka.
vráska, kanálek, žlábek – tato krása
je příliš křehká a až moc bezbranná.
mrštně
se vítr vplétá do hlav všech mladých stromků,
zlý, rozvrkočený vítr z nenasytných zřídel.
„zemřel jsem u své zahrady, mé dítě,
to už nejsem já, kdo jde se sluncem
na druhý břeh..“
kolik času bylo vyměřeno, aby se zrodila
bolest?
květnem zocelená, vypuštěná mezi květy,
vecpaná pod zčernalé nehty, pod kůru,
jak sůl
vtěsnaná do každé nevylité slzy.
pleso bez přívozu.
kolik …
