Ilustrace Olena Zahrebina
Ženský box na letošních olympijských hrách otevřel (pokolikáté již?) téma nebinarity. Namísto těžko srozumitelného poststrukturalistického žargonu kritické sociální teorie jsme byli svědky všem srozumitelné situace z reálného života: alžírská boxerka Imane Chelíf se narodila jako žena, od malička byla jako žena vychovávána, má ženské pohlavní znaky, ale mužské chromozomy XY. Co s tím? Smí startovat v kategorii žen? Nehodlám zde přijít s doporučením, jak by měly sportovní asociace, lékaři, právníci a další experti daný případ řešit. Vítám ho jako příklad toho, že otázka binarity/nebinarity osudově ovlivňuje běžný život a není pouhou kratochvílí intelektuálů obviňovaných z rozdmýchávání konfliktů a vymýšlení problémů kvůli vlastnímu zviditelnění.
Galileo Galilei se v 17. století domníval, že vesmír je napsán jazykem geometrie. Dnešní jazyk přírodovědy říká, že binarita je jen pojmovou konstrukcí, kterou jsme si vytvořili pro porozumění přírodě. Ta ovšem podle současného stavu poznání binární není. Uznání tohoto tvrzení není žádným progresivismem nebo „wokismem“, ani snahou vyvrátit západní společnost z jejích základů. Přesto však společnost rozvrátit může, i když z jiných důvodů.
Útok na hluboce zakořeněné binarity v naší kultuře je podstatou soudobé identitární politiky, ať už jde o dualitu žena/muž, tradiční/moderní, sekulární/náboženský nebo domorodý/univerzální. Svět není binárně černobílý. A spíše jen výjimečně nás staví před jednoznačná rozhodnutí ano/ne.
Liberální demokracie se jeví jako poněkud těžkopádný systém vládnutí oproti působivým a okamžitým rozhodnutím charismatických vůdců, kteří slibují davům, že potřebné prostě zařídí. Má ale nepopiratelnou výhodu v tom, že uznává princip pluralismu, nevěří v homogenitu lidu a složitým vyjednáváním mezi skupinovými zájmy dokáže obrousit ostré hrany sporu do podoby více či méně přijatelného kompromisu. Kompromisy nikdy nejsou žádná paráda, jak asi každý ví z vlastního života. Umenšují však v dané chvíli riziko dalšího štěpení politické obce do kmenů znepřátelených na život a na smrt.
Když si postupy identitární politiky osvojil i konzervativní tábor, aby jejich pomocí bránil existující sociální hierarchie a své pozice v systému, jejž má za zdravý a přirozený, vzrostlo tím riziko rozdělení soudobých západních společností podle osy přítel/nepřítel. Historicky taková rozštěpení politické obce přitom nejsou ničím novým. A leckdy měla i svou identitární dimenzi. Příkladem může být kruciální volba mezi papežem a Lutherem po roce 1521. Podobně volba mezi Ludvíkem XVI. a Robespierrem ve Francii roku 1793 vyhloubila mezi lidmi nepřekročitelný příkop. A když se mladá Československá republika kolem roku 1920 otřásala pod lidovými nepokoji vedenými marxistickou levicí, volba mezi Masarykem a Leninem také měla svůj identitární základ: národní identitu proti identitě třídní.
V rámci těchto dualit nelze tvrdit, kde je pravda a kde lež. Luther poukazoval na evidentní nešvary a korupci v církvi, které si žádaly nápravu. Vyžadovalo to však nutně náboženskou válku, jež v důsledku rozvrátila Německo na několik dalších staletí? Pozdní absolutistický režim ve Francii byl současníky vnímán jako kontroverzní, soustavně se potácející ve finanční krizi, ale řešení prostřednictvím jakobínského teroru jistě nebylo jediné možné, a už vůbec ne ideální. A dělnické hnutí na počátku 20. století také nebyl jen Lenin, když se zaštiťovalo Marxovým jménem. Rozštěpení mezi kapitálem a prací bylo jedním z nejvážnějších destabilizujících konfliktů v tehdejší společnosti. Nicméně kromě bolševické diktatury tehdejší sociální hnutí dokázalo svým soustavným tlakem v rámci demokratického establishmentu přivést k životu i relativně štědré sociální státy – nikoli jen gulagy. Spíše než se soubojem pravdy a lži, bílé a černé jsme tak konfrontováni s otázkou míry: s jakou mírou vyostření politické taktiky daný společenský problém řešit. Jistě, demokracie je těžkopádná a úspěch se při vyjednávání nemusí dostavit. Nezbývá než to zkusit znovu. Cesta systémové politiky je sice delší, ale spolehlivěji chrání před možností občanské války.
Ani antické státy jako Řecko a Řím nebyly podobných konfliktů ušetřeny. A z demokratických Athén (i s vědomím, že tamní demokracie s tou naší měla společného jen velmi málo) se nám dochovala nejedna užitečná poučka pro politickou praxi. Jedna z nich se týká rozštěpení obce do nesmiřitelných identitárních táborů, kdy příslušníci polis již nejsou jen soupeři na politickém kolbišti, ale jejich konflikt nabývá podoby existenciálního rozštěpení přítel/nepřítel. S nepřítelem už se totiž nedá vyjednávat, toho je potřeba přemoct silou. Tím končí možnosti demokratické politiky a nastává válečný stav. Aby k tomu nedošlo a politická obec se nerozpadla, starobylé doporučení zní: Moudří občané, kterým jde primárně o blaho a stabilitu obce, nechť se přidají ke kterémukoli ze soupeřících táborů a nezůstávají stranou. Je přitom úplně lhostejno, který z táborů si vyberou. A poté mají v jeho rámci působit umírněně a vést konflikt do klidných vod politického středu, kde se dá vyjednávat. Zabrání tak, aby radikálové strhli davy do nesmiřitelného klání. Pokud totiž pojmenovávám své ohrožení v existenciálních pojmech, jsou namístě prostředky obrany ultima ratio. I ozbrojený útok na Kapitol se pak může jevit jako žádoucí, jako poslední záchrana.
Identitární politika – a to na obou stranách barikády – vyzdvihuje palčivé problémy soudobých společností. O tom není pochyb. To, jak katastrofické může mít následky, přitom není způsobeno věcným obsahem těchto otázek, nýbrž politickou taktikou při jejich řešení. Hanobení Imane Chelíf je názorným příkladem, jak snadné je vyvolat mediální lynč, včetně pohrůžek smrtí, vůči člověku, jenž se stal nechtěným spouštěčem konfliktu, aniž by se čímkoli provinil.
Výše zmíněné antické řešení jistě není dokonalé a nedokáže zjednat věčnou harmonii na světě. Pokud ale bereme soudržnost politické obce, jakkoli je vnitřně pluralitní, a zachování demokracie v její liberální podobě za žádoucí politické maximy, pak by taková taktika mohla být užitečná. Přinejmenším je efektivnější než překřikování se a volání po silovém řešení ve jménu pravdy a spravedlnosti.
Autor je historik.