Pojem autofikce se v literatuře objevil už skoro před půlstoletím, v posledních letech ale prožívá marketingový boom. Zároveň se zdůrazňuje emancipační funkce děl řazených k tomuto trendu. Otázkou je, nakolik dovedou zprostředkovat mnohost pohledů a nakolik pouze kopírují současný diskurs politiky identity.
Ilustrace Alexey Klyuykov
Označení autofikce se v posledních letech v rámci knižního trhu stalo výraznou marketingovou kategorií. Přestože se nejedná o nový literární žánr, dnešní komerčně úspěšné tituly představují specifický fenomén. Často skrze ně promlouvají hlasy marginalizovaných, ať už se jedná o příslušníky LGBTQ+ komunity, rasových menšin, nebo ekonomicky znevýhodněných skupin obyvatel (tyto kategorie se leckdy intersekcionálně prolínají). Zásluhou próz, z nichž se stávají globální nebo alespoň západní bestsellery, mají čtenáři možnost nahlédnout do zkušenosti lidí, jejichž hlasy se v mainstreamové literatuře dlouho nevyskytovaly, a autofikce tak přispívají k otevírání důležitých témat. V českém prostředí prózu v tomto duchu napsal Marek Torčík, jehož román Rozložíš paměť (2023) dokonce získal Literu za prózu. Příběhy neprivilegovaných, kterým se nakonec podaří proniknout do vyšších vrstev společnosti, však mají své limity.
Bildungsromán bez prostředka
Většina autofikcí se odehrává ve dvou časových rovinách. V té první vypravěč či vypravěčka (a hlavní hrdina či hrdinka v jedné osobě) vypráví o svém dětství a dospívání a vzpomíná na své vztahy s rodinou i nejbližším okolím, ale také na vztahy s širší komunitou, která jej nebo ji nepřijala. V té druhé vypravěč či vypravěčka tyto události reflektuje z pozice člověka, jenž utekl, „dostal se ven“ ze sociálního prostředí, do kterého se narodil. Tato reflexe, vycházející z přítomnosti, nebývá vždy explicitně pojmenována, přesto čtenář ví, že se vypravěčovi sociální vzestup podařil. Pozoruhodné je, že oproti klasickým bildungsrománům se autofikce jen velmi málo a většinou jen v náznacích věnují období, v nichž tato proměna probíhala, a soustřeďují se zejména na popis dětství a dospívání. Proto jsou také obě roviny jasně oddělené. Sociální vzestup je ukončený. O tom, že není cesty zpět, nás přesvědčují klopotné vztahy s rodiči, s nimiž je těžké najít společnou řeč.
Dává to smysl, protože autofikce – naštěstí – nejsou psány jako osvícenské výchovné žánry, naopak mají mainstreamovému čtenáři, pravděpodobně příslušníkovi střední třídy, nabídnout vhled do zkušenosti lidí na okraji společnosti. Vypravěči často zdůrazňují, že pro tyto potřeby používají nový, osvojený jazyk, který je univerzálnější, respektive funguje jako jazyk literární. Tento postup ale zároveň vytváří mezi oběma časovými rovinami silnou opozici, kterou nelze dialekticky sjednotit. Díky tomu popisovaná sociální prostředí neromantizují a nemají sklon nacházet jednoduchá propojení, na druhou stranu ale také prohlubují stávající příkopy. Vypravěči sice vzbuzují empatii, ale tyto pocity jsou rezervovány zejména pro ně samotné. Zpravidla se jedná o někoho, kdo se už od raného dětství liší od svého okolí. Mnoho empatie většinou nezbude pro komunitu, z níž pochází. Jako by se protagonista jednoduše narodil do špatné třídy a my se do něj mohli vcítit hlavně díky tomu, že ji opustil a je nám díky tomu podobný. Spíše než jako bildungsromány, které nás učí, jak žít či dospět, mohou autofikce sloužit jako obrazy hrůzy, jež nás utvrzují v naší pozici, jiná východiska ale nenabízejí.
Individuální útěšnost
Emancipační efekt autofikcí spočívá v tom, že se individuální zobrazí jako typické. Pamatuji si, že na mě takto velmi zapůsobila kniha Jak pokochać centra handlowe (Jak si zamilovat obchodní centra, 2016) polské spisovatelky Natalie Fiedorczuk, která vypráví o strastech mateřství. Díky ní jsem zjistila, že nejsem jediný člověk, který se potýká s návaly nenávisti vůči svému malému dítěti, a dokonce to ze mě ani nečiní horší matku. I proto je pro mě tento efekt důležitý a rozhodně ho nechci zpochybňovat. U individuální (či individualistické) emancipace ale autofikce také končí. Jejich pohled je nutně partikulární, nedovolí nám nahlédnout situace také z jiné perspektivy. Vyprávějí příběh jednoho hrdiny, nevpouštějí do svých textů románové mnohohlasí. Dokonce i v případě, že pro své vyprávění používají třetí osobu, jako to dělá například Dougles Stuart ve své knize Shuggie Bain (2020, česky 2022), je vyprávění omezeno pohledem hlavního hrdiny.
Spíše než prostorem pro propojování rozmanitých (často konfliktních) bojů jsou současné autofikce ve svém souhrnu katalogem různých individuálních typů útlaku. Kopírují tak současný diskurs politiky identity, který namísto kolektivní emancipace sklouzává k vyhledávání co nejpřiléhavějších škatulek pro každého jednotlivce. Navíc se zdá, že některé kategorie z pomyslného katalogu identit jsou v současných autofikcích nadřazené jiným – zatímco sexuální příslušnost zůstává v průběhu vyprávění neměnná, z té třídní se lze vyvázat. Intersekcionalita těchto textů je proto pouze zdánlivá. Namísto alternativního univerzalismu, který by propojoval různé typy identit, nám autofikce nabízejí pouze univerzalizaci individualismu.
Komodifikace identit
„V kapitalistické společnosti sex prodává – a neoliberalismus ho nabízí v mnoha příchutích,“ píší autorky manifestu Feminismus pro 99 % (2019, česky 2020) Cinzia Arruzza, Tithi Bhattacharya a Nancy Fraser, když kritizují kapitalismus za komodifikaci emancipačních bojů. Proto by bylo naivní domnívat se, že autofikce svým zobrazením sexuálních menšin narušují mainstreamový obraz světa. Ve skutečnosti nepřekračují ducha doby, nejsou vůči němu subverzivní, ale naopak ho svým individualismem zrcadlí. Jejich autoři a autorky získávají prestižní ceny, knihy dosahují vysokých prodejů a jsou překládány do mnoha jazyků. Těchto úspěchů ovšem nedosahují navzdory kapitalistickému systému, ale právě díky jeho působení. Navazují na dávný americký sen o tom, že každý se může – přes veškeré nepřízně osudu, které autofikce dokážou popisovat v mnoha barvách a odstínech – vymanit z nepříznivých životních podmínek. Nezobrazují příběhy těch, kterým se tato cesta nepovedla. Zaklínají se autenticitou své pozice, tím, že nemohou hovořit za jiné, zároveň se tak ale vzdávají možnosti dialogu.
„Cesta ven“ není jednoduchá a většina z nás naráží na limity své představivosti, když dojde na hledání alternativ současné společnosti. Přesto bychom se o takové myšlení měli pokoušet. Literatura – a zvláště její románová tradice – nám může zprostředkovat mnohost pohledů v jejich konfliktnosti, kterou nelze vždy snadno redukovat na jednotný vektor. Schopnost skutečné empatie, které je třeba pro vedení širšího dialogu, se rodí právě z tohoto nesouladu, nikoli ze schopnosti vcítit se do určitého partikulárního pohledu. „Současnost nás vyzývá, abychom přestali pojímat emancipaci jako ‚vyvazování se‘ ze sociálních vazeb, jímž vstupujeme do prázdného prostoru svobodné volby, a začali ji chápat jako ‚převazování‘ těchto vazeb, které učiní život rozmanitějším a plnějším skrz ně,“ píše Pavel Barša v závěru své knihy Román a dějiny (2022). K tomu nám současné autofikce se svým sklonem k líčení útěku a cizelování individuálních identit nemohou být příliš užitečné, naopak nám možná některé cesty uzavírají.
Autorka je komparatistka.