V nové próze Josefa Straky prochází citlivý a mnohdy i rozrušený pozorovatel různými kulisami. Na dlouho plánovaném výletě kolem polských hranic, v rodném Jablonci nebo v belgických městech sleduje „jisté způsoby zanikání“ starého světa.
1/ Pobývám někde. Posunování kroků a dlouhá cesta mezi Dolní, Střední a Horní Bulovkou. Tři kilometry stoupá zhoršující se asfaltka, až je to spíš vykotlaná cesta, na kterou kolmo navazuje nová cyklostezka. Mezi poli, stupňující se vedro má dvojí účin: zpomaluje a zároveň zrychluje krok. Chvíli si člověk připadá, že se loudá, a jindy zas, že chce tomu parnu co nejdříve uniknout. Doslova úprk. A pak zase pohled na kopce okolo, nemůže jen tak jít a nezastavit se. Nohy zrychlují, vidím rozložitou lípu a ucítím stín, pak pár domů, zelená značka vedoucí na hlavní silnici ale znamená zkrácení cesty. Ne, dokončí to. Navzdory všemu tomu vedru v sobě i kolem. Jdeš pak kolem rybníka směr Háj, cesta se ztrácí a jdeš jen s tušením nějakého místa před sebou. Jsi v jakémsi zeleném podrostu a pak na louce, kde už nejsou žádná viditelná vodítka, jdeš jen kupředu, snad správným směrem, snad je tam onen Háj, který má být samotou. Nakonec docházím k prvnímu cihlovému domu, který je poblíž silničky, …
