LP, Domino 2024
Nejvzácnější umělci jsou ti, kteří dokážou vzbudit dojem, že přicházejí z jiného času – tedy že nejsou produktem současného paradigmatu, ale ani se nepokoušejí obnovit to minulé. Zdá se mi, že britská zpěvačka a hudebnice Beth Gibbons je příkladem tohoto fascinujícího jevu. Sice je členkou skupiny Portishead, která bývá pokládána za typického představitele trip hopu devadesátých let, většina jejích nahrávek ale zní, jako by do žádné konkrétní doby nepatřila. Také její letošní sólové album je světem pro sebe. Obal nahrávky představuje čtyři pohledy na tvář hudebnice: různé úhly a různé stupně rozostřenosti zachycují pohyb v několika fázích. A podobný dojem může mít posluchač, který sleduje dráhu této umělkyně. Každá nahrávka ji ukazuje z jiné perspektivy. První album Portishead bylo plné hořkých milostných písní; následující nahrávky jako by zpěvačku zastihovaly ve zvláštně paralyzovaném stavu. Ačkoli se aktuální akusticky laděná deska od posledního alba Portishead z roku 2008, nazvaného lakonicky Third, diametrálně liší, něco s ním má přece jen společného: dokáže nás přesvědčit o tom, že nic z toho, co slyšíme, nevzniklo „jen tak“. Skladby jsou prosyceny atmosférou jakési osudové nutnosti a právě tato „neodvratnost“ činí jejich zvuk hypnotickým. Ačkoli písně na první poslech působí tlumeně, tenze, spojená s již zmíněnou nutností, sugeruje krutost mystického rituálu. Lives Outgrown je možná nejděsivější nahrávka, jakou kdy Beth Gibbons vydala.