Ilustrace Sofia Kolopeniuk
Slovenské národní povstání bylo v době trvání společného státu Čechů a Slováků v kalendáři jediným významným dnem, který byl spjat s východní částí Československa. Je to příznačné: Češi byli ve společném státě „panujícím“ národem, který určoval dějinné milníky. Zároveň skutečnost, že se tam dostalo právě povstání, podtrhuje jeho význam. A to nejen coby ozbrojeného vystoupení proti nacismu v rozsahu, na který se během druhé světové války Češi nezmohli, ale rovněž svorníku, který spojil národy roztržené vyhlášením slovenského státu 14. března 1939. SNP sice nepřekročilo status „významného dne“, ten ale sdílelo s výročím Vítězného února či Říjnové revoluce a v letech 1975–1988 i s 28. říjnem.
Od září roku 1992, tedy ještě před faktickým rozdělením Československa, se stal 29. srpen na Slovensku státním svátkem. Letošní oslavy osmdesátého výročí povstání budou podle všeho velkolepé, nejspíš ale nedokážou docela zakrýt spory o interpretaci jeho odkazu. Pro nacionalismus, který je zvyklý zjednodušovat, přináší povstání poněkud spletitý labyrint: příběh národního vzedmutí, ovšem namířený proti národnímu státu (jak znělo časté obvinění poválečné ľudácké emigrace), demokratický akt odboje řady aktérů, který byl v poválečném období redukován na komunistické vystoupení, antifašistická vzpoura, která rekonstituovala legitimitu národních aspirací. Spory o povstání byly konstantou jeho „druhého života“ už před rokem 1989, a to od bezprostředně poválečné doby. „Normalizaci“ v interpretaci povstání přinesla vlastně až éra Gustáva Husáka, který coby významný účastník povstání, perzekvovaný v padesátých letech jako údajný buržoazní nacionalista, dokázal po nástupu do čela KSČ v roce 1969 prosadit svůj náhled coby verzi oficiální.
Husákova role v povstání je možná jedním z důvodů, proč česká společnost nemá chuť na SNP vzpomínat. Velká část populace v českých zemích jej nejspíš vnímala jako především „komunistický svátek“. Dalším důvodem může být pocit, že Slováci nás v roce 1939 zradili a proti svým nacistickým spojencům povstali až v době, kdy už bylo jasné, jak válka skončí. K tomu se ovšem sluší dodat, že sami Češi povstali nikoli za pět minut dvanáct, ale až když hodiny začaly odbíjet.
Povstání se přitom přihlásilo k Československu a krom Slovenek a Slováků se jej účastnili i lidé dalších národností zastoupených v někdejším soustátí. SNP tak patří k těm nejsvětlejším momentům společného státu Čechů a Slováků, na které stojí za to vzpomínat i dnes. A možná – vzhledem k hrozbám, jimž čelí nejen česká a slovenská společnost, ale i celá Evropa – to dává ještě větší smysl než kdykoli dříve.