Paseka 2023, 122 s.
O novele Ekstase Jakuba Šponera je složité si cokoli myslet. Netuším, jestli je dobrá, nebo průměrná, a nedokážu ani posoudit, zda se jedná o tisíckrát variovaný popis zjitřených stavů po ztrátě „životní“ lásky, nebo o vzácné niterné psaní, jak naznačuje nakladatelský text na obálce. Nenápadnému debutu vévodí jemně rozpité obrazy, v nichž se zprvu sny mísí s realitou dnů prožitých v posteli kvůli neschopnosti vstát, žít život a čelit světu. Sled více či spíše méně závažných prožitků, v jejichž pozadí lze tušit milostné zklamání a z toho plynoucí absenci smyslu žití, je ponorem do únavy, jež hraničí s depresí. Prožívání hlavní postavy je vlečeno po těch nejbližších a nejbanálnějších kulisách, z vlastních žeber se ale současně stávají útesy, z nichž se dá skočit do moře. Navzdory osvobozujícím výletům do snových krajin veškerá snaha vzchopit se troskotá a vypravěč se hroutí zpět do sebe samého. Sympatickou a funkční součástí knihy jsou subtilní obrazy z rodného města a vzpomínky na dětství, kdy „věci kolem dávaly větší smysl než teď. Tráva voněla, psí hovno smrdělo, okno šlo rozbít kamenem, hlava samopalem na kuličky a řešením všeho byl útěk.“ Právě za hranicí dětství už na vypravěče čekal jen neustávající „pocit bezútěšnosti a nenaplnění“. Nimrání se v pocitech a juvenilní lásce, k níž se upínají všechny životní naděje, je jedním z živných pramenů literatury. Recepce tohoto žánru často závisí na momentální náladě čtenáře i na tom, v jaké fázi životní sinusoidy se nachází. Ke mně Ekstase nepromlouvala, k ostatním může, protože navzdory všemu výše řečenému se jedná o chytrou knihu.