Jsem bílá, ale mám černé srdce

Založila jste letní tábor, kam každý rok berete děti ze sociálně slabých rodin. Původně se jednalo o děti z pražského Smíchova, kde žijete. Jak a proč jste se do téhle aktivity pustila?

Vzniklo to naprosto spontánně. Chodila jsem po Smíchově a venčila svou, momentálně čtyřčlennou, psí smečku, což pochopitelně vyvolávalo zájem u tamních dětí. Dali jsme se do řeči a zjistili jsme, že si rozumíme. Já jsem byla ráda, že mám společnost, s níž je legrace, a ony zase, že se jim vůbec někdo věnuje. Začali jsme chodit společně venčit. Děti občas potřebovaly něco doučit, nebo třeba viděly, že o Vánocích dělám cukroví pro lidi bez domova, tak se zapojily. Stali jsme se dobrými přáteli. Seznámila jsem se posléze i s jejich rodinami, které pochopitelně chtěly vědět, kdo se stýká s jejich dětmi a že je vše v pořádku.

Jak vznikla myšlenka uspořádat pro ně letní tábor?

Mně bylo líto, že nikam v tom letním horku nejedou. Sem tam si zašly na koupák, pokud rodina zrovna měla prostředky, ale jinak vlastně moc zážitků neměly. Někdy před šesti lety jsem poprosila pár známých, dali jsme dohromady nějaké finance a jeli jsme poprvé společně na chalupu. Nikdy nezapomenu, jak byly děti překvapené, jak je ta chalupa obrovská, s bazénem a že bude na celý týden jenom naše. Pak se začali každým rokem přidávat další lidé, především s finanční pomocí, a letos jsme poprvé měli veřejnou sbírku. Byl trochu problém ji vyhlásit, protože nejsme instituce a ani nechceme zakládat nějakou další neziskovou organizaci, protože každý máme své práce dost. Pomohla nám to zastřešit Znesnáze21. Pro nás ta oficiální cesta moc praktická není. Sice tomu říkáme tábor, ale spíš chceme, aby to byla dovolená. Nemáme přesný režim, byť míváme porady, kdy s dětmi řešíme, co budeme dělat. Chceme, aby zažily takové ty obyčejné prázdninové věci, jako jít na zmrzlinu nebo si dát meloun. Samozřejmě se dělají různé tábory pro děti ze sociálně slabších rodin nebo tábory pro děti, které mají rodiče ve vězení, ale naše akce je daleko volnější.

Nakonec se letos podařilo vybrat téměř tři sta tisíc na prázdninový pobyt čtyřiceti dětí v doprovodu čtrnácti dospělých a šesti psů. Sama bych to už při téhle velikosti nezvládla. Oslovila jsem tedy různé známé, co učí sociální práci, speciální pedagogiku nebo sociologii, aby rozeslali inzerát svým studujícím. Postupně si to u jejich studentek získalo ohlas. Je bezva, že jim je jen něco málo přes dvacet, protože mně je sedmačtyřicet a ukazuje se, že je zapotřebí, aby s dětmi komunikoval i někdo mladší, protože tomu se spíš svěří s něčím, co jim třeba vadí.

O jaké děti se přesně jedná?

Většinou jsou to děti samoživitelek, často žijí v azylových domech, některé mají rodiče ve vězení a vyrůstají u prarodičů či pěstounů. Nikdy se v téhle skupině neobjevilo dítě, které by mělo bezchybně fungující rodinu a jezdilo s rodiči na dovolenou. Děti musíme i odmítat, protože bychom jich mohli mít klidně dvě stě. A to samozřejmě není v našich silách zvládnout. Ale není to tak, že jede ten, kdo je hodný – za odměnu. S některými dětmi je víc práce, ale víme, že jinak jsou bez šance se někam podívat ani nemají příležitost trávit prázdninový čas smysluplně. Vždycky jsou to děti v nouzi. Když jsme jednou na pokojích hledali mokré oblečení k usušení, zjistili jsme, že si dělají zásoby potravin. Měly potřebu vytvořit si rezervu na horší časy…

Původně šlo o děti ze Smíchova. Loni se mi ale ozvala jedna žena s podobnou skupinou dětí z Benešovska a Ústecka, tak jsem jí nabídla, jestli by se nechtěli přidat a jet s námi. Samozřejmě se to neobešlo bez problémů, děti se musely trochu oťukat a poznat, nakonec se ale oba gangy spřátelily. Letos už jsme vyjeli s dětmi z Prahy, Benešovska, Ústecka, Příbrami a Ostravy. Spolupracujeme i s rodinnými centry nebo obecními úřady. Měli jsme i děti, které nevzali na jiné tábory s tím, že jsou nezvladatelné. Já ale už mám trochu autoritu a vím, co od nich můžu čekat. Práce s nimi není úplně snadná, ale máme je rádi a rozumíme si, takže to společně zvládáme.

Jaká je reakce jejich rodin?

Rodiny jsou rády, protože pro ně je to na týden ekonomická úleva. Mámy si navíc odpočinou, mají chvíli klid. Komunita to schvaluje.

Šlo by tento model nějak systémově podpořit? V čem vidíte největší překážku?

Podle mne společnost dost opomíjí institut tety. Já jsem vlastně jejich teta, koneckonců mi tak i říkají. Vedle skutečných tet – a tet­-profesionálek v Klokánku nebo v dětských domovech – přece existuje spousta dalších: známé a kamarádky rodičů, sousedky. Jde o někoho, kdo pomáhá s výchovou, ale nemá k dítěti biologickou vazbu. Sama jsem nikdy neměla touhu po vlastním dítěti. Přijde mi, že pokud se člověk chce věnovat dětem, příležitostí je spousta: všude se najdou děti, na které nikdo nemá čas a které ocení nějakou aktivitu.

Měli jste nějakou negativní reakci od majitelů chalup, které si na tábor najímáte?

Jednou ano, museli jsme chalupu druhý den po příjezdu opustit. Jako oficiální důvod uvedli, že jsme tam měli jednoho člověka navíc, což byl řidič, který nás tam dovezl a potřeboval jenom přespat do dalšího dne. A zároveň se vůbec nepokusili s námi domluvit na platbě navíc. Sice věděli, že přijede víc dětí, ale když pak viděli, co je to za děti… Museli jsme okamžitě hledat náhradní ubytování, protože ne všechny děti se mohly vrátit domů. Naštěstí jsme se s takovýmto závažným problémem setkali jenom jednou. Ale děti si tu jednu negativní zkušenost opravdu pamatují. Když teď plánujeme, tak se vždycky ptají: „A teto, vzpomínáš si, jak nás ten pán vyhodil v sobotu v osm ráno?“

Svěřují se vám s vlastními zkušenostmi s diskriminací?

Neříkají tomu tak, ale z toho, co vyprávějí, je hodně znát, že s ní mají zkušenost. Jednou na procházce došlo k tomu, že se jeden chlapec zeptal jakéhosi pána, kolik je hodin, a on mu odpověděl, že až se přestane kamarádit s těmi romskými dětmi, tak mu to řekne… Podobné zkušenosti zkrátka zažívají pořád. Jsou to děti, které chodí na Grafickou, o které si všichni šeptají, že je to zvláštní škola, byť je oficiálně standardní. Ale ocitají se tam romské děti a děti ukrajinských uprchlíků – což je další nesmyslná praxe, dávat automaticky dohromady tyhle dvě skupiny.

Taky vnímám, že postrádají motivaci k tomu, aby se dál vzdělávaly. Jsem ráda, že i díky táboru nahlédnou do jiného světa, který jim možná ukáže, že by se mohly naučit alespoň nějaké řemeslo, aby měly lepší výchozí pozici při hledání práce.

A myslíte si, že je to jen chybějícími vzory v rodině, jak se traduje?

Možná mají pocit, že když půjdou co nejdřív pracovat, budou mít aspoň nějaké, byť malé peníze, které jim dají určitou svobodu. Kromě toho kolem sebe vidí, že lepší vzdělání automaticky nezaručí lepší či lépe zaplacenou práci. Vzdělání by každopádně nemělo být privilegiem dětí s dobrým rodinným zázemím. Přece musí existovat nástroje, díky nimž se kvalitního vzdělání dostane i těm, co mají horší výchozí podmínky. Často se ale ocitají v začarovaném kruhu.

Uvedu příklad. Někdo mi nedávno pro děti nabízel herecké kursy. Říkala jsem si: „No jo, ale co kdyby se toho opravdu chytily? Chodily by poctivě do hereckých kursů a pak by chtěly studovat herectví? A co by bylo dál?“ Nebílí herci mají problém najít uplatnění, protože přece Romeo nebude vietnamského původu! Pokud by ty romské děti opravdu chtěly hrát, co by potom dělaly, kdyby zjistily, že se musí spokojit s rolemi Romů, ideálně Romů na dávkách? Ten problém je opravdu složitý a těžko se z něj hledá cesta. A čím víc času s nimi trávím, tím víc si uvědomuji, že ne­existuje snadné řešení.

A jde s tím tedy vůbec něco dělat?

My se snažíme o pozitivní motivaci: pokud je vůle k tomu, abychom spolu chtěli všichni strávit hezký týden, mělo by se to podařit. Pokud oni nahlédnou naše osudy a my nahlédneme jejich, může to pomoci. Ale systémové řešení vyžaduje prolnutí mnoha vrstev, jako je právě vzdělávání, trh práce a podobně.

Děti by se kolikrát do školy i těšily a líbilo by se jim tam, ale protože jsou hyperaktivní a zvyklé říct, co si myslí, nastávají problémy. Dopouštějí se různých kázeňských přestupků a jsou spíš trestány než chváleny, což je samozřejmě nemotivuje. Je zapotřebí udělat ještě spoustu kroků, ale doufám, že tohle je prostě jeden z nich. Aspoň vidí, že jsou tady Neromové, kteří s nimi chtějí kamarádit nebo jim chtějí pomoct. A že to nutně nemusí být tak velké břímě, být Romem v této společnosti.

Pracujete nějak se svými vlastními předsudky?

Sem tam přemýšlím, jestli Romům trochu nevštěpujeme nějaké své „bílé hodnoty“, například túry, které oni moc nemusí. Ale pak jsme loni pozorovali, jak byli turisti překvapení, že vidí na horách obrovskou bandu romských dětí, protože na to nejsou zvyklí, a s uznáním se navzájem zdravili. Líbilo se mi, že vlastně proměňujeme zažitou představu. Proč by přitom Romové nemohli chodit na túry?

Sama jsem se díky zkušenostem s těmito dětmi několika stereotypů nebo mýtů zbavila. Pocházím ze Šumperka a pamatuji si, že kdykoli jsme tam narazili na romské děti, došlo na nadávky či bitky. Můj náhled na Romy se změnil právě díky tomu, že jsem se skamarádila s romskými dětmi. Jenže ony se mě třeba ptaly, jestli jsem někdy chodila s nějakým Romem. Nechodila, ale hlavně asi proto, že jsem nikdy ve svém okolí na Roma v mém věku nenarazila.

Vzpomínám si na reakce některých dospělých, když viděli, že jsou někde romské a bílé děti pohromadě. Často zavládlo zděšení: „Nehrajte si s nimi, něco vám ukradnou!“ Děti z takové reakce byly rozpačité, protože ji nechápaly.

Máme na táboře i pár dětí, které nejsou romské. Normálně se spřátelí, pak se jim třeba zalíbí romská hudba, čardáš, naučí se kroky… Funguje to úplně bez problémů. Ukazuje se, že se od Romů a jejich kultury příliš důrazně a uměle oddělujeme. Máme svůj svět, o němž říkáme, že je v pořádku, svět takzvaných normálních lidí.

Mluví se o třeba o tom, jak mají Romové problém s uklízením… Přitom místní romské rodiny, které znám, mají doma vždycky tak naklizeno, že to se svým bytem nemůžu vůbec srovnat. Oni se vlastně musí mnohem víc než ostatní snažit a dbát na to, jak děti vypadají a v čem chodí ven, protože by se jim někdo mohl posmívat.

Jakou podle vás dělají bílí Češi nejvýraznější chybu v komunikaci a jednání s Romy?

Vzpomínám si, že v době, kdy se řešilo očkování proti covidu, vysvitlo, jak je komunikace s romskou komunitou hrozně podceňovaná. Nikdo z Romů a Romek, s nimiž jsem byla v kontaktu, se nechtěl nechat naočkovat. Nevšimla jsem si, že by se někdo na odpovědných úřadech pokoušel zjistit, proč s tím mají problém. Nikdo si neřekl: „Aha, tak Romové to berou jako nějaký rafinovaný krok od Neromů, jak je zase dostat pod kontrolu. Tak jim pojďme vysvětlit, proč to očkování je zapotřebí.“

Komunikace s romskou komunitou tu zkrátka chybí. Je potřeba si uvědomit, že jde o jiné etnikum. Musíme s Romy komunikovat tak, aby i jejich hlasy byly slyšet, abychom věděli, co si myslí nebo co je pro ně důležité. Když totiž s Romy chceme jednat upřímně a zpříma, jednáme s nimi jako s Neromy. Nepočítáme s jejich odlišností, spíš pořád chceme, aby byli jako my. A týká se to i vzdělávání dětí – je pro nás snazší říct, že nějaké dítě trpí ADHD, než si připustit, že se v jeho chování projevují kulturní rozdíly. Stále se traduje, že romské děti nejsou chytré, a tím pádem nemá cenu se jim věnovat. Když ale dětem něco vysvětlím, pochopí to a pak se ptají: „A proč nám to takhle neřekla paní učitelka?“ Mám pocit, že by náš vztah k romské komunitě mohl být lepší, ale není k tomu vůle…

Otázka je, jestli bude v dohledné době vůbec politická vůle k tomu, aby se něco změnilo. Cesta možná vede spíš přes občanské iniciativy…

Právě o to se snažíme. Loni jsme se na táboře pokusili symbolicky smířit naši romskou komunitu s lidmi z Ukrajiny. Naši Romové totiž měli představu, že jim Ukrajinci vezmou to poslední, co mají. Vysvětlili jsme jim, že zdržení dávek je chyba systému, který je ve větším objemu nestíhá vyřizovat, a důsledek nedostatku úředníků. Snažili jsme se je uklidnit, že o dávky nepřijdou. Chceme se s nimi o těchto věcech bavit. Děti totiž jinak pochopitelně přejmou to, co slyší, a vštípí si, že Ukrajinci jsou takoví a takoví…

Na táboře se otevřeně bavíme o nejrůznějších věcech a děti to velmi oceňují. Nenařizujeme jim nic direktivně, snažíme se jim hlavně ukazovat další cesty. To zafungovalo v případě lidí z Ukrajiny, ale i pokud jde o jejich postoj k bílým Čechům. Loni se mě nakonec na táboře nové romské děti ptaly: „Teto, ale jseš ty gadžovka, nebo nejsi? Ty se chováš, jako kdyby tě vychovali Romové.“ A já říkám: „Vždyť mě taky posledních osm let vychovávají Romové na Smíchově!“ Říkají, že jsem sice bílá, ale že mám černé srdce.

Co tím myslí, když říkají, že nejste gadžovka?

V každé komunitě existují nějaké předsudky. Za gadžovské jednání označují právě třeba vyhýbání se určitým tématům. Já jsem ale částečně absorbovala způsob, jakým se spolu děti baví. Aby ne, když se mnou jednu dobu byly opravdu denně několik hodin.

Co mělo u dětí největší úspěch letos?

Mají hrozně rády talentové soutěže a vystoupení. Jakmile někde vidí pódium, hned se na ně vrhají a okamžitě začínají zpívat nebo tancovat. Takže proběhla Superstar.

Jak dlouho plánujete s táborem pokračovat?

Dokud na to budeme mít sílu. Byly samozřejmě chvíle, kdy jsem říkala, že příští rok už ne, že už to stačilo, ale pak jsem si to vždycky rozmyslela. Když totiž na těch dětech už od ledna vidím, jak jsou nadšené, že se blíží tábor, pořád se dívají na fotky, vymýšlejí, kam pojedou, plánují si, co všechno budou dělat, nemůžu je zklamat. A pak o tom, co zažily, nadšeně mluví v průběhu celého roku. Během roku se vlastně těší na dvě události: na Vánoce, a jakmile pominou Vánoce, začnou mi psát kvůli táboru. Už od jara mi hlásí, že mají nakoupené kufry a někteří částečně sbaleno. Když ve škole píšou slohovku nebo dostanou za úkol nakreslit zážitky z prázdnin, hned mají téma.

A není po těch letech šance, že by někdo ze starších dětí převzal štafetu a stal se táborovým vedoucím?

Doufám, že ano. Už teď máme dvě starší holky, které se postupně přesouvají do role organizátorek, třeba se něco takového nakonec podaří. Fundraising se ale musí dělat hlavně mezi Neromy. Romové sice také přispějí, ale většinou jen pár set korun, což je pochopitelné – často prostě nemají peníze. Je ale taky důležité, aby na táboře byl člověk, který funguje jako most mezi romskou a neromskou komunitou.