Dvacátého sedmého srpna by se byl Oldřich Janota dožil 75 let. Nad konstantami mnohovrstevnaté tvorby nedávno zemřelého hudebníka a básníka, který výrazně přesáhl milieu české folkové scény, se zamýšlí jeho spoluhráč z kapely Mozart K.
Oldřich Janota na uměleckém sympoziu v Plasích v roce 1998. Foto Radek Kodera
„Věnováno s láskou všem kravám, které nepochopily princip elektrického ohradníku, všem vězňům informace v současné společnosti.“
Oldřich Janota: S-rové dřvo šptně HŘÍ
Videozáznam z přednášky Oldřicha Janoty na předvánočním neubauerovském semináři při katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF UK v Praze ve Viničné ulici v roce 2021 naznačuje jeden možný úhel koncepce světa, která utvářela autorovu slovesnou a hudební tvorbu. Aktuální kontext rozpravy byl sice pandemický, ale v širších souvislostech navazoval na Oldřichovu předchozí, předcovidovou přednášku věnovanou mariánskému kultu, konjunkci ženského a mužského principu, paradigmatu vztahu umění a vědy i zjevení, jak je formuloval Zdeněk Neubauer například v souborech textů ze sedmdesátých a osmdesátých let Deus et Natura (1999) a Nový Areopág (1992). Janota ve Viničné nastínil mimo jiné dualitu témat, která spolu zdánlivě nesouvisejí.
Tekutý čas
Prvním popisovaným prožitkem byla noční epifanie na Střeleckém ostrově, kterou Oldřich prožil v rozmluvě s přítelem. Město jako by se vlivem právě propuklé pandemie vrátilo o pár desetiletí zpět, do časů před zahlcením všudypřítomnými hordami turistů, plovoucími diskotékami a temným duněním pozemské i nebeské dopravy. Pro optiku stoupenců víry v nekonečný pokrok se pandemie covidu stala šokem a diverzí ohrožující nezpochybnitelné jistoty trhu, svobod a konzumních pořádků, tedy hlubokých základů, na nichž spočívají hodnoty naší blahoslavené a o neustálou a instantní blaženost usilující společnosti. Pandemií ochromený svět se podle Janotových slov zpomalil, utichl, uklidnil, vyjasnil. Najednou byla opět slyšet volání ptáků a hmyzu, snad dokonce i šeptání ryb a na oblohu připluly mraky plné deště. Byl obnoven, byť jen na chvíli, posvátný cyklus střídání počasí, na nějž jsme byli zvyklí v dobách před adventem klimatické změny. Těm, kteří jemněji naslouchají, se svět a město zase vyjevily jako domov, a dokonce – Janotovými slovy – jako opětovné propojení nebe a země, případně snoubení nebe a pekla. O něm kdysi snil básník a malíř William Blake a v Janotových textech je zastoupeno vracejícím se archetypem smírné a harmonické duhy.
V druhé, tak trochu „psychogeografické“ výpravě se Janota vydal na Letnou, na pražskou stolovou horu a společenskou agoru. Na místa, kde se od roku 1991 kývá – pokud to je někdo ochoten zaplatit – obří kyvadlo, metronom Vratislava Karla Nováka. Stroj-monument shlíží dolů na řeku i město a mechanicky odměřuje pravidelný čas. Rameno stroje porcuje čas na identické segmenty a Janota takový rytmus, nebo snad algoritmus, vykládá jako znamení vládnoucí sekulární představy času, monument triumfu pokroku nad archaickým časem, který je organický, tekutý.
Rovnováha imaginace a monotónnosti
Motivy hledání posvátnosti místa a času v každodennosti a všednosti jsou podle mne pro Janotovo dnes už uzavřené dílo symptomatické. A jsou možná také důvodem těžkostí s jeho generačním i stylovým zařazením. V krystalické podobě je nacházím zejména v jeho životě a práci v polovině osmdesátých a na začátku devadesátých let. Tehdy se snad až bolestně vymaňoval z posluchačských stereotypů, nároků a očekávání „písničkářské“ komunity, z níž vzešel, jejíž způsob tvorby a komunikace bravurně ovládal a v jejímž rámci se nakonec i společensky „prosadil“. Repetitivní proplétání textur nepravidelných melodických linek a klopýtavých polyrytmů vyzkoušel již v předchozích letech, třeba v kultovní písničce Měsíc nad Radlicemi, ale hlavně v Chodcích v nočním městě (obě z repertoáru skupiny Mozart K ze začátku osmdesátých let). Ty lze považovat za matrici pro pozdější postupy, zejména pro minimalistickou polohu v hudbě seskupení Janota–Richter–Fidler, případně pro kongeniální propojení tří básní Jana Štolby a jejich textového a hudebního rozpracování Janotou ve skladbách Stavy vody, Výkladní skříně a Neviditelné věci. Ty pokládám za vyvrcholení náročné výpravy směrem k dynamické rovnováze mezi obrazotvorností slovních spojení a uhrančivou, někdy až zatvrzelou monotónností hudební a rytmické textury. Tuto rovnováhu Janota zároveň občas ironicky porušoval.
Vlak stejně nezastaví
Kolem roku 1990 se Oldřich Janota, po období spolupráce s Irenou a Vojtěchem Havlovými, pustil do dvou zajímavých a podle mne dosud nedoceněných kolektivních experimentů, zaznamenaných na dvou CD: Jiná rychlost času: Hvězdná mapa (1993) a Týden v Malovaném domě (2015). První album vzniklo z materiálu nahraného během několikadenních improvizací na podzim roku 1992 v kapli sv. Benedikta a Bernarda bývalého konventu v Plasích. V seskupení Jiná rychlost času se s Oldřichem potkali Mikoláš Bělík, Luboš Fidler, Radka Hanzlíková a Zdeněk „Hmyzák“ Novák. Na obalu CD je vyobrazen světelný nástroj, věžní hodiny Luboše Fidlera, spolu s „vysvětlujícím“ textem: „Nejsou pouze jiné rozměry prostoru. Jsou také jiné rychlosti času. Hudba je momentálním otiskem prostoru, světla, okolních zvuků a vnímání všech zúčastněných hudebníků.“
CD Týden v Malovaném domě vzniklo z nahrávek pořízených v Třebíči v roce 1990, kde se Janota a Radka Hanzlíková s dětmi propojili s Jaroslavem Benediktem Noskem a Antonínem Hlávkou ze skupiny Veselí Filištínové, Evou Holečkovou a Mikolášem Bělíkem, astrologem a architektem, který se jinak hudbě věnoval jen okrajově. Janota zde své básně nezpívá, zato opatřil obal dvanácti textovými kóany. Alespoň jeden na ukázku: „Česká Třebová nebo já, kdoví. Vlak stejně nezastaví. Mlčení v kupé se prohlubuje, túje se proměňuje v padající závory, pod dveřmi z chodby prorůstají mechy a brambory.“
Šperk na dně uhláku
Hudbu zachycenou na zmíněných dvou nosičích nelze asi přímo řadit do Janotovy autorské tvorby. Je to výsledek kolektivní improvizace, v níž se mělo autorské ego rozplynout do bezčasí teď a tady. Nicméně jde o jeden z důkazů, že nahlížet Oldřicha jako hermetického solitéra je zjednodušující. Jeho dílo vzniklé v průběhu padesáti let je mnohovrstevnaté, rizomatické, nelineární. K některým předchozím obdobím a postupům se – možná i z praktických důvodů – občas vracel a rozpracovával je.
Každá kapitola Janotovy dráhy si získala své příznivce, obdivovatele a kritiky, přičemž proměnlivá časová linka vždy a setrvale meandrovala kolem výrazných pevných bodů. Soudím, že všechny ty skály, kameny, měsíc, luna a další poetické konstanty pevně tkví v myšlence na hermetické prolnutí nebe a země, slova a hlasu, světla a tmy, vzduchu, vody a ohně, pláče a smíchu. Janota dokázal vyjádřit přirozené trvání času ve zvonivě rozložených tónech kytary, pár slovy postihnout plynutí řeky od pramene k ústí či zahlédnout zářící šperk na dně uhláku. Jsou to příznačné schopnosti a talent osobnosti, jež přišla na svět ve znamení Panny, na zelené louce u modré studny.
Autor je teoretik umění a kurátor.