Slovenské národní povstání tvoří po zásluze ústřední součást slovenského příběhu dvacátého století. Nebojovali v něm ale jen Slováci. Ozbrojeného vystoupení proti nacistickému Německu se zúčastnila řada národností a národnostních menšin.
Slovenské národní povstání by bezpochyby nebylo možné bez zapojení desítek tisíc účastníků a účastnic slovenské národnosti, ať se podíleli na jeho plánování, byli součástí partyzánských skupin, pomáhali v zázemí, nebo byli v průběhu SNP mobilizováni. Povstání se však podařilo nejen spojit obyvatele rozdílného politického přesvědčení a víry, ale také zástupci až dvaatřiceti různých národností.
Internacionální povstání
Zaprvé šlo o občany různých evropských států. Slovenské národní povstání bylo součástí konfliktu světového. Důležitá byla pomoc Rudé armády, v jejíchž řadách bojovali vojáci mnoha národností Sovětského svazu. Do povstání se zapojili bývalí sovětští váleční zajatci i více než tisíc vojáků vyslaných velením sovětské armády, kteří již před zahájením povstání pomáhali formovat partyzánské hnutí. Jistou roli ale sehrála také letecká podpora, především vytvoření leteckého mostu, který povstání zásoboval zbraněmi a vojenským vybavením. Na povstaleckém území měly styčné vojenské mise také americká a britská armáda, které se rovněž zapojily do zásobování a letecké podpory. Na povstaleckém území přistál letoun B-17, který dovezl zásoby a odvezl sestřelené americké a britské polity, jimž se podařilo dostat na povstalecké území.
Pozoruhodný je příběh čtyř set Francouzů pod velením kapitána Georgese Barazera de Lannurien. Šlo především o uprchlé válečné zajatce. Jejich účast v SNP byla zřejmě největším francouzským odbojovým vystoupením mimo území vlastní Francie. Dále se zapojilo přibližně sto Poláků, sto občanů tehdejší Jugoslávie, ale rovněž několik desítek bulharských studentů, kteří na pozvání slovenské vlády studovali na zdejších vysokých školách.
Do povstání rovněž zasáhli mnozí bývalí českoslovenští občané jiné než slovenské národnosti. Obyvatelstvo meziválečné ČSR tvořili vedle Čechů a Slováků občané dalších sedmi národností a na samotném Slovensku bylo slovenské národnosti pouze necelých 65 procent obyvatel. Druhým nejpočetnějším etnikem byli Maďaři, ale zejména ve městech rychle narůstal počet Čechů, kteří se před druhou světovou válkou stali pravděpodobně největší menšinou na Slovensku. Cílem ostrého antisemitismu Hlinkovy lidové strany byli Židé, z nichž se jen třetina ze 135 tisíc hlásila k československé národnosti. Signifikantní byl ale také podíl německého obyvatelstva, ať již na Spiši, na středním Slovensku, nebo v okolí Bratislavy, před první světovou válkou největšího německojazyčného města celého Uherska. Na východě země se nacházela silná rusínská menšina a tradičně utiskovanou skupinou byli také slovenští Romové. S odstoupením části území Maďarsku po Vídeňské arbitráži na podzim 1938 a odchodem mnoha Čechů sice podíl maďarskojazyčné a českojazyčné populace poklesl, Slováci však nadále tvořili pouze 85 procent obyvatel země.
Partyzáni a odbojáři
Tyto skutečnosti se následně odrážely také ve složení jednotek povstání. Přes pokles podílu obyvatel české národnosti v SNP bojovaly přibližně dva tisíce Čechů. Nešlo totiž pouze o ty, kteří v zemi bydleli nebo přešli hranice z protektorátu, aby se stali součástí partyzánského hnutí, ale rovněž o příslušníky československého exilového vojska v SSSR. Ti se do bojů na Slovensku zapojili především v 1. československém leteckého pluku pod velením Františka Fajtla a v 2. paradesantní brigádě, kterou vedl Vladimír Přikryl. Ta byla složením mužstva sice dominantně slovenská, ale důstojnický sbor byl vlivem nerovných poměrů v předmnichovské armádě do značné míry etnicky český. V rámci této jednotky a zřejmě i mezi mobilizováními byli také mnozí slovenští i zakarpatští Rusíni, kteří jinak tvořili početnou složku celé československé armády v SSSR.
S ohledem na jejich absolutní počty byli nadproporčně zastoupeni slovenští Židé, kterých se SNP účastnilo jeden až dva tisíce. Byli to lidé různých mateřských jazyků, národních identit i politických přesvědčení. Někteří bojovali ve zmíněných československých jednotkách, jiní byli součástí komunistického partyzánského hnutí, další byli přesvědčení sionisté. To byl i případ skupiny Amsterdam, jejíž členkou byla slovenská rodačka a sionistická aktivistka Chaviva Reiková. Ta před válkou uprchla do Palestiny, ale následně se dobrovolně přihlásila do zpravodajské skupiny židovských dobrovolníků, kterou britská tajná služba vysadila na území ovládané povstalci. Po potlačení přešla celá skupina na partyzánský způsob boje. Reiková byla nakonec zajata příslušníky jednotek SS a popravena v Banské Bystrici.
V partyzánských oddílech nebo jednotkách československé armády bojovali zástupci romské menšiny. V tomto ohledu je jedinečný příběh romského odbojáře Antona Facuny. Ten dezertoval od technické brigády slovenské armády působící v Itálii, do které byl povolán, a nejprve se přidal k tamním partyzánům. Následně kontaktoval československé exilové úřady a jako zpravodajec americké tajné služby byl vyslán na Slovensko, kde se zapojil do zpravodajské činnosti. Na konci padesátých let a v letech šedesátých usiloval o založení svazu československých Romů, což se povedlo až v roce 1968, kdy byl na Slovensku oficiálně zaregistrován Zväz Cigánov – Rómov, jehož se stal předsedou.
Součást našich dějin
Překvapení může vyvolat účast mnohých Maďarů a Němců. U nich totiž bylo možné předpokládat dobrý vztah k německému, respektive maďarskému státu. Počátek SNP byl navíc spojen s masakry německého civilního obyvatelstva na středním Slovensku ze strany slovenských a sovětských partyzánů. Do bojů na povstalecké straně se nicméně zapojilo přibližně dvě stě německých a osm set maďarských partyzánů. Šlo převážně o komunisty, jako byl případ oddílu Thälmann z obce Cach, německy Zeche, která byla po válce na počest sovětského maršála Malinovského přejmenována na Malinovou. Maďarští partyzáni působili především v oddílech pojmenovaných po maďarském básníkovi z 19. století Sándoru Petöfim a komunistickém politikovi Mátyási Rákosim.
I na příkladu SNP se tak odráží to, co můžeme vidět u celého československého odboje. Ten nebyl jen český, nebo jen slovenský. Byl součástí celosvětového konfliktu, do kterého se zapojili příslušníci desítek národností, zároveň bylo československé odbojové hnutí tvořeno zástupci všech etnik, která na území předválečné republiky žila. Pokud na výročí, jako je konec války či zahájení Slovenského národního povstání, připomínáme významné události „našich“ dějin, měli bychom myslet na to, že jejich součástí jsou také všichni výše jmenovaní.
Autor je historik.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.